Článek
Bylo to v době, kdy mi ještě ani nebylo třicet roků. Čekala jsem na zastávce tramvaje a se mnou mraky lidí. Rozhlížela jsem se po okolí. Přede mnou samé paneláky a za mnou za silnicí jen křoví.
„To přece neudržím! Kam s ním?“ Rozhlížela jsem se, jako bych stála na rozhledně. Všechno mi připadalo strašně daleko. Jen to křoví za mnou mě lákavě volalo. Jenomže jsem byla drobná blondýnka a bála jsem se, na koho a na co tam uvnitř narazím.
Potom mi to už ale bylo úplně jedno. Běžela jsem úzkou cestičkou křovím. Přede mnou se objevil nějaký malý betonový bunkr. Nestihla jsem to ani tam. Kdybych měla tehdy v kabelce aspoň stovku, měla bych se čím utřít. Takhle mi posloužilo jen listí s trním. Takový zážitek nepřeji ani svým největším nepřátelům.
Když jsme starým obytným autem začali jezdit do Řecka, s ledovým klidem jsem kakánkovala na chemickém záchodě uvnitř auta. Už jsem měla tu zkušenost z plachetnice a chemický záchod se stal běžnou součástí mého bytí. Jenže v padesátistupňovém vedru, kdy nad autem nebylo kousek stínu, to mělo své kouzlo. Otevřeným oknem jsem sice viděla na moře, ale seděla jsem nahá na záchodě a přímo přede mnou viselo velké zrcadlo. Tak to vám také nepřeji vidět. Ty vyvalené oči, jak koukaly z nahého těla při zácpě! To jsem nedávala ani já sama.
Svého Kapitána jsem v těch chvílích vyhazovala z auta ven na vzduch, protože jsem si v tom vedru nechávala otevřené dveře. On se pak vedle okna nervózně procházel s dotazem: „Tak co? Jde to?“ Nešlo. Trpěla jsem na zácpy. Jen to zrcadlo byl můj velký problém, protože jsem uvnitř měla dost času. Tak jsem přes něj raději vždycky hodila ručník, abych se na sebe v té křeči nemusela dívat.
Doma máme jen jeden klasický keramický záchod a jeden nový, ještě zabalený chemický v komoře. Odjakživa jsme s mým Kapitánem chodili na záchod jen jednou ráno. Jenže situace se rapidně změnila stářím. Když jdu dneska spát, říkám: „Jdu čůrat, kakat, papat, hajat.“ Ale je to v jakémkoliv pořadí a někdy hlavně strašně rychle. To jsou holt ty výhody stáří, ale pořád je to tisíckrát lepší než zácpa. To by mi zase mohla prasknout v hlavě žilka, jako jsem to zažila právě v těch třiceti letech.
Možná že si časem dáme ten chemický záchod doma přímo proti tomu keramickému a při tvoření budeme spolu hrát karty. Na zahradě by to sice šlo taky, ale za tújemi se potom špatně drhne zadek. A navíc potvory píchají.
Dřív jsem svého Kapitána při tvorbě vyhazovala, dnes už je mi to jedno. Vím, že si jednou dost možná budeme utírat zadek navzájem. Navíc náš třicetiletý obytňák pořád stojí na dvorku, tak kvůli tomu nemusíme ani oddělovat ložnice.
Fakt bylo dnes vedro, tak se omlouvám všem i editorům, kteří v tom vedru musejí pracovat. Já jenom píšu, protože tu tužku i v tom vedru udržím.
