Článek
„Nechala jsi mě v tom. Podívej se, jak vypadám. Jsem zarostlý jako Ezau, neholím se, nestříhám se, za chvíli si umyju jen oči. Nechala jsi mě v tom blátě samotného. Tak tohle ti nikdy neodpustím. Jedině když si dáme zase spolu kafe. O nic jiného tě nežádám, neprosím. Jen bych si tohle rozhodně přál. Jinou nechci, přece si nebudu zvykat na nové knedlíky! Vždycky jsem ti to říkal, ale ty jsi mi nevěřila. Pořád jsi říkala, že mi přeješ tu vysokou, štíhlou Řekyni se dvěma melouny, že nesmím zůstat sám. Zakázala jsi mi smutnit, nechtěla jsi, abych se rozloučil v černých šatech, a že mi ještě popřeješ do nového života, protože ty nemáš mouchy, ale masařky. Že to s tebou nebylo lehký…
Kde tedy sakra jsi? Čekám na tebe, chci se tě na něco důležitého zeptat. Tak dělej, ať už jsi tady!
Nevidím tě, slyším jenom tvůj šepot. Říkáš, abych ti raději zahrál na kytaru, než pokládal otázky, abych si dal s chutí panáka. Já tady nechci zůstat sám. Potřebuji tvoje nadávání, pokyny i tvůj smích. Do pytle, kde trčíš! Už se stmívá a já tě pořád slyším jenom do mého ucha šeptat. Chci tě vidět, jak jsi malá, brýlatá, se šedivými, trčícími vlasy. Jak v duši brečíš a navenek se směješ. Znám tě do morku kostí. Pořád mi říkáš, co mám dělat, co nakupovat, co jsem zapomněl a abych nezapomněl. Odešla jsi kamsi a já pořád píšu do telefonu OK. Čteš to aspoň? Pořád se ve mně vrtí ta důležitá otázka. Dobře, počkám, zatím nakrmím na lavičce holuby.“
Mumlá si pro sebe starý pán, který sedí sám na lavičce tak jako každý den. Zamyslí se, tikne rtem a rukou rozhodí holubům drobky. Má modré oči, cinknuté do zelena. Dlouhé šedivé vlasy a prokvetlý plnovous. Když hází semínka ptákům, třesou se mu ruce. Hrbí záda, jako by byl velbloud. Šourá se po ulici pomalu a na vodítku vede starého psa. Kdyby ten pes nebyl malý, opíral by se o něj, jak ho bolí kyčle. Poklepává hlavou, tiká očima a nerozumí tomuto světu. Život je na něj uspěchaný, občas se mu na lavičce zavřou oči, aby nabral sílu na zpáteční cestu. Malý pes ho hlídá jako oko v hlavě a závidí holubům oběd. Když oči pootevře, je starý pán zmatený, neví, kde a jak je. Potom se usměje na zelené stromy a na své holubí společníky tak jako každý den. Kytaru už v chatrných prstech neudrží. Někdy neudrží i něco jiného. Nevadí mu to, patří to k životu. Vadí mu jen, že své ženě chce položit tu důležitou otázku.
Ona ho neposlouchá, jen mu do ucha šeptá svoji oblíbenou báseň Rabíndranátha Thákura: „Miluji tě, drahý, odpusť mi mou lásku…“
Zase přivřel oči a na pozadí ji uviděl. Stála před ním s úsměvem, tak jako dřív. Byla pro něj krásná, mladá divoženka. Konečně se jí mohl zeptat: „Mám si nechat ostříhat vlasy a oholit vousy?“
Odpověděla jako dřív: „Ne, ostříhám tě sama. Tvůj šedivý plnovous škrábe, ale já ho mám ráda. Kapitáne, pořád držíš pevně v rukách kormidlo a já na tebe spoléhám. Pojď, dáme si doma kávu.“
Doma dal psovi piškotek, protože tolik štěkal, aby mu ho konečně dal. Tak jako dřív. Postavil konvici na kávu.
Unavené oči se zavřely…
