Článek
Stáli na silnici ve dřevěné boudě, tak jako každý den. Pořád zkoumali už vyzkoumané. Už mě znali, znali můj vůz, přesto opět zvedli ruku nahoru. Do silnice vykoukla plácačka, která řekla: „STOP!“
Zastavil jsem jako už tolikrát. Přece se nenechám zavřít. Příslušník VB rozkázal panovačným hlasem: „Vystupte z vozu.“
Každý den na mě takhle mával, ale nebylo to na pozdrav. Pokaždé mi chtěl rozebrat auto, nikdy nic nenašel. Chtěl vlézt pod auto a vždycky musel zatáhnout břicho. Nešlo mu to, tak se tam narval. Dennodenně zkoumal podvozek, jako by kontroloval moji stolici. Opět se naštvaně a s námahou vysoukal zpod vozu a vztekle přikázal: „Vytáhněte měrku oleje.“
Zůstal jsem v klidu, nikdy pod autem nebyla tmavá loužička, o to jsem se postaral. Podal jsem mu měrku. Jeho prsty hledaly cosi, co tam nemohlo být. Vrazil tu měrku zpátky do malé dírky, zlostí se mu třásly ruce, málem ji ohnul. Mumlal si pro sebe: „To není možný.“
Já jsem myslel na to, jak jsem měl každý šroubek, každý plech i poškozenou kůži sedadel tolikrát v rukou. Koupil jsem starý vrak, celé roky jsem ho dával dohromady. TEN. Můj luxusní vůz.
Vytáhl měrku s bleskem v očích, zkoumal černou barvu prsty a vypálil na mě prudce slova: „Vy tam nedáváte piliny?“
Pomyslel jsem si: „Ty máš piliny v hlavě.“ Odpověděl jsem klidným hlasem: „Kde žijete, piliny se už dávno nedávají, dává se tam grafit.“
Došlo mi, že jsem tu odpověď přehnal, myslel jsem na to, že mě klidně zavřou za cokoliv. Ale on zase strčil měrku do díry a zprudka ji vytáhl ven. Promnul olej a řekl potměšile: „Tam žádný grafit není.“
Odpověděl jsem: „Ale já jsem neříkal, že tam dávám grafit.“
Začal prskat vztekem, znovu všechno kontroloval. Prolezl celé auto zevnitř i zvenčí. Podíval se na kapotu, zlostí mu hlas ječel, ukázal na hvězdu Mercedesu a zařval: „Ta hvězda je nebezpečná, někoho zraní, sundejte ji!“
Natáhl jsem ruku, opřel jsem dlaň o vyleštěnou hvězdu, která se v poklidu a bez zlomení položila na ultra černou barvu kapoty: „Tahle nikomu neublíží.“
Věděl jsem, že hvězda není na šroub, ale na péru. Počítal jsem s tím, že mě zítra zase zastaví komunistickou plácačkou a budou hledat chyby. Na mně je najdou, nebo si je vymyslí, ale na mém autě určitě ne.
Zpotil jsem se při opravách, ale měl jsem to krásné auto. Ten Mercedes se zářící hvězdou. Ten můj veterán z roku 1948. Mercedes-Benz 170 S se stříbrnou hvězdou. Můžou mě zavřít, ale tu jasnou, zářivou stříbrnou hvězdu ne.
