Článek
Celý život jsem o někoho pečovala, pečovat o sebe jsem neuměla a ono mě to nakonec dohnalo. A vlastně v době, kdy už mě to ani dohnat nemělo. Jenže pořád ve mně něco hnilo – nějaký pocit viny, selhání, cokoliv.
Postavila jsem svého syna na nohy tak, jako každá máma. Celý život se o něho bála, tak jako každá máma. Žádná moje oběť, jen strach, co s ním jednou bude. Ale to má taky každá máma, a přesto neskončí dvakrát v Bohnicích jako já. Pro mě nebylo nejhorší, že jsem následky života trpěla já, ale věděla jsem, že můj syn to má hodně těžké. Přesto je dnes úspěšný.
To hnití mojí pomyslné viny ve mně mě dohnalo. Najednou jsem myslela, že už dál nemůžu, že nemám sílu, dvakrát jsem hledala už odchod ze života. Bylo to špatně, ale to jsem si uvědomila až pozdě. Proto jsem až v 70+ napsala nejdřív pár listů svojí viny, pocitů, konání. Najednou z toho byla kniha. Teprve potom ze mě vypadlo to, co ve mně pořád hnilo, jako velký balvan.
Psala jsem to pro syna. Věděla jsem, že to číst nebude, jen si moji knížku postaví na poličku. Knihu s modrým obalem a bílým nápisem. Nikdy jsem mu neřekla všechno, nechtěla jsem zatížit jeho čistou duši. To já jsem selhala, celý život se obviňovala, že jsem asi udělala málo.
Najednou jsem po dopsání rukopisu chtěla víc. Tak jako jsem se cítila já, se cítí mraky lidí. Přemýšlí o dobrovolném odchodu ze života. Ale je to jen rychlá úleva, nic víc, a potom celoživotní bolest rodiny. A pokud někdo z lidí díky mně řekne: „Tohle je špatně. Já to neudělám, když to neudělala ona,“ pak mám splněno.
No a proč jsem knihu poslala do soutěže? Vždyť jsem se bála to tam poslat. Ale můj Kapitán se nebál. Přestože u čtení rukopisu brečel a celé to se mnou prožíval znovu, byl to on, kdo mi řekl: „Pošli to tam, třeba to někomu pomůže.“
V noci jsem si připravila e-mail, přihlášku, rukopis, anotaci. Vůbec jsem to neuměla. A když už jsem to měla pokupě, bála jsem se to odeslat. Ráno můj Kapitán vstal, ten den měl narozeniny. Dárky si dávno nedáváme, jen pusu.
Zeptala jsem se ho: „Opravdu to mám poslat? Nemám na to odvahu.“ On se usmál a řekl: „Ale máš!“ Celá jsem se klepala, ale opravdu jsem ten čudlík ENTER na PC zmáčkla. A ten pocit, to najití odvahy, byl pro mě k nezaplacení.
Mám velkou úctu před Vámi, mými čtenáři. Moje články četlo takřka půl milionu lidí, přestože nemám odvahu před vás předstoupit. Já Vám děkuji a děkuji i editorům, kteří se mnou mají práci. Třeba jednou najdu odvahu přijít i mezi Vás.
