Článek
Dnes mě bolela kolena. Nadávala jsem, když mi něco spadlo a musela jsem se pro to ohnout. Když můj rýč na zahradě nechtěl sám rýt. Když jsem se musela rychle vrátit na záchod, sednout si, odpočinout si, jít se napít. Připadala jsem si úplně neschopná. Prudím snad i štěně, aby poslouchalo. Proč? Jsem sice stará, ale žiju.
Celý život jsem soběstačná, přijmout pomoc je pro mě obrovský problém. V noci jsem si uvědomila, že jsem jako chodící kadibudka. To je tak asi nejrychlejší pohyb, co dneska udělám.
Potom jsem si vzpomněla na kamaráda. Nasadila jsem si na hlavu jeho kapitánskou čepici a vzpomínala. Na chemo jezdil tak dvacet let sockou. Kolikrát říkal, že tu léčbu už odmítl, jak moc mu bylo špatně, ale stejně v ní pokaždé pokračoval. Když nastupoval na další a další operaci, opět do nemocnice jel tramvají a autobusem.
A stejně jsem ho každé léto, skoro do poslední chvíle, viděla na zahradě řezat dřevo, rýt záhony, a dokonce i kácet stromy. Vůbec na něm nebylo vidět, jak moc je nemocný. Přitom na břiše měl samé jizvy a koukaly z něj hadičky. Pořád byl samý vtip, pořád se smál. Vyprávěl, jak mu před operací lékař už kolikrát řekl: „Až se probudíte z narkózy, tak…“ A on s klidem odpovídal: „Když vám zůstanu na stole, nebudu se na vás, pane doktore, vůbec zlobit.“
Říkal mi: „Ty se pořád směješ.“ Já jsem odpověděla: „Beru antidepresiva.“ A povídala jsem mu: „Ty se taky pořád směješ, dáváš si se mnou kafe, já na tobě nic nepoznám.“
Odpověděl a usmíval se u toho: „To mě ale nevidíš po ránu, když tři hodiny zkouším vůbec vstát. Třesou se mi ruce, že bych neudržel hrnek. Musím si zatopit i v létě v kamnech na třicet stupňů v místnosti, jinak je mi strašná zima. Teprve potom se snažím udržet hrnek s kávou, jít s ním na zahradu a zatím se jenom dívat. Pak jdu, ryju záhon, sekám trávu a opírám se u toho o hůl. Ty mě vidíš až odpoledne po siestě, když si odpočinu.“
A tohle mi řekl ještě půl roku předtím, než odešel. A přitom měl nachystanou zásobu dřeva na zimu, přeryté záhony, všechno doděláno a opraveno.
Tak proč já dneska nadávám na takové prkotiny? Proč se lituju, proč jsem tak marnivá? Ano, bojím se, co bude, ale nemusím se přece bát teď. Vzpomínám moc na svého kamaráda a nevidím ho v duchu trpícího. Vidím bojovníka s pochopením, s úctou a pokorou k životu. Vždycky říkal: „Stáří je jen pro hrdiny.“
Tak si jdu udělat kávu. V duchu ji budu pít se svým kamarádem a on se mě určitě s úsměvem zeptá: „Tak jak je to s tím stářím, už to víš? Nebo budeš pořád jenom skuhrat?“
