Článek
V dětství to bylo snadné. Běhala jsem po lese, hrála si na indiány, zkoušela zakázané cigarety s kamarády. Setkala jsem se s bolestí, to mě sice zasáhlo, ale nepoložilo. Ten utemující strach za mě přebírali rodiče, příbuzní. Stáli za mnou a hladili mě po tváři.
V dospělosti se smějete před narozením dítěte a po při každé nemoci pláčete. Potom se bojíte o rodiče, o manžela, o příbuzné a zase o děti. Ale najdete sílu postavit se pevně nohama na zem a bojovat za život druhých. Na sebe ani nepomyslíte, občas to vzdáváte, ale poučíte se a zase vyrazíte do boje.
Teď jsem dva dny nemohla psát. Zasáhla mě nemoc, ne moje, ale dítěte, které na ulici potkávám. A já jsem si uvědomila, kolik je nemocných dětí, které vůbec neznám. Ani nevím o tom, že trpí. Ale když to dítě potkávám na ulici, úplně mě to odrovná. Protože vidím jeho úsměv, radost i jeho zlobení. Nemůžu zachránit celý svět, ale můžu být laskavější, všímavější. Pohladit někomu ruku, dát obyčejnou pusu. A teprve když jsem si to uvědomila, mohla jsem znovu zase psát.
Tak pojďme měřit vteřiny před a po, ale trochu jinak. Před se smát, po klidně brečet, ale naučit se zase naplno žít. Tak já vykopávám. Píšu směle svých deset let před a po.
10-
Jediná věc, kterou jsem kdy chtěla, je probudit se ráno živá. Vyběhnout ven ze dveří, vletět šipkou do moře. Smýt ten zpocený pocit ze spánku, rozpálené tělo zchladit studenou vodou. Dát si potom na židli kafe, dívat se, jak vylézá oranžový meloun. Ranní písek by mě studil do chodidel, ve vodě by mi ryby okusovaly paty. Mohlo by i pršet, stejně bych chladila hlavu pod vodou Egejského moře. Snídala bych slaný vzduch, dívala bych se na hlavy delfínů. Moře by mělo průsvitnou barvu, ve vlnách bych ztratila brýle. Zdravila bych ptáky poletující nad mou hlavou, nevadily by mi ani mouchy. Jen cítit tu svobodu dne. Před sebou moře a za sebou hory. Uvítali by mě potulní psi a kočky. Říkali by: „Je dobře, že tady jsi, nebojíme se tě.“ Uklízela bych na břehu naplavené odpadky, hledala bych lesklé kamínky. Jen cítit tu volnost a čistotu vzduchu. Nadechnout se zas a znovu.
10+
Jediná věc, kterou bych chtěla, je probudit se ráno živá. Trefit na záchod a do špajzu a neplést si to. Došourat se před dveře a cítit ranní život. Vidět chlupatého ptáčka, jak učí mláďata létat. Dívala bych se na to, jak to zkouší znovu. Držela bych hrnek kávy pevně v obou rukou, klidně bych cmrndala na zem. Nasávala bych vzduch z řeky a dívala se na línou vodu obalenou mlhou. Sledovala bych krtka, jak nadzvedává těžkou hlínu. Pode mnou by pobíhala myš. Přiletěla by černá včela a pila by z rozkvetlého květu. Nevadilo by mi, že mám mokré nohy rosou. Zelená barva stromů by mě bila do očí, skrz listy by prosvítalo slunce. Hledala bych brýle a našla je zapomenuté na svém čele. Byla bych ráda, kdybych ráno vnímala, cítila, viděla, slyšela, posunovala se po zápraží. Nahmatala tu vůni hlíny. Chutnala záblesky bouřky. Nic by mi nevadilo, nebyla bych stářím poučená. Klidně bych byla bláznivá nebo se pokadila, na stáří se vymluvila. Dýchala bych. Zas a znovu.
* Nocí ticho zní, ptáci tiše pod listím, spí tmou třaskavou, hodiny tmou tikají, ranní rosu hledají, květy zavřené, ukrývají vůni teď, den ráno vzbudí, lampa zhasne, den přijde, pokaždé zas a znovu. *
