Článek
„Pozor! Neupadni! Je tam ledovka!“ řekla jsem a myslela si, jak jsem chytrá. A bum! Spadla jsem na hlavu já a ne ON. A to jenom proto, že si pořád myslím: „Mně se to nemůže stát.“ A to bych měla být za celý život poučená, ale moje blbost stále kvete.
Chtěla jsem být zubařem, nebyla, nevzali mě pro původ. Chtěla jsem být herečkou, pan Nedbal byl na mě připravený k učení. Nebyla. Musela jsem v tu chvíli řešit život, ne pomyslnou slávu na jevišti. Volila jsem život, ne svůj, a začala jsem počítat vteřiny před a po. Nelituji nekoupených trenýrek, malého důchodu, majetku či kariéry. Rozhodla jsem se správně, protože jsem se chtěla tak rozhodnout.
Když jsem se trochu oklepala, opět jsem, zcela nepoučená, začala plánovat. Potom jsem se jednou šla vyčůrat a praskla mi hlava. Jiskry bolesti létaly z mojí hlavy jako ostré šípy. Do nemocnice jsem to měla pět set kroků. Odvezl mě tam ON, ale tam mě okamžitě posadili na pojízdnou židli. Napíchali do mě kdeco, jenže mojí hlavě se nechtělo ani myslet a ani žít.
Tenkrát žádné CT nebylo, jen se udělala díra do páteře a potom díra do slabin. Šest týdnů jsem nesměla zvednout hlavu z postele, vleže jíst, pít a kadit. Kdyby za mnou nechodil ON a nemazal mi po večerech svaly, měla bych proleženiny. Potom mi řekli: „Pojedete sanitkou na Bulovku, ale musíte si sehnat doprovod.“ Jel se mnou ON a v sanitce mi hladil ruku. Když mi po napíchané kontrastní látce zase moje hlava začala ječet bolestí, ležela jsem na posteli v nemocniční chodbě. On zabušil na dveře ordinace a mně píchli Dolsin. Byla jsem v tu chvíli feťák. Na zpáteční cestě sanitkou sice zase můj ON řval na saniťáka: „Zastavte, je jí špatně!“ Nezastavil, tak jsem poblila celou sanitku.
Na pokoji mi udělali do páteře dírku. Nabírání mozkomíšního moku se nepovedlo. Rozdrnčel se mi palec u nohy. Tak znovu. Sestrám jsem tu tvrdou práci nezáviděla. Moji mísu s kaděním vynášely a měly ještě rohlík v puse. Neustále hledaly alespoň jednu ostrou vyvařenou kovovou jehlu na injekci. Stejně jsem měla zadek jako cedník.
Po šesti týdnech mi řekli: „Můžete si dojít na záchod.“ A já se zeptala: „Mohla bych se osprchovat?“ „Mohla.“ Seskočila jsem s radostí z postele, ale netušila jsem, že se mým nohám nebude chtít. Upadla jsem vedle postele.
Při propuštění mi zakázali úplně všechno. Věšet záclony, sex a jakoukoliv námahu. A opět jsem se musela rozhodnout, jestli žít, nebo hnít. Dnes je mi 70+ a měřím život na vteřiny před a po. Moc opatrná nejsem, ani poučená. Ale můj život byl skvělá jízda. Začala jsem si vážit tenkrát obyčejných věcí. Měla jsem štěstí, žila jsem a nehnila.
Tři vteřiny před a po. Diagnózu si dodnes pamatuji: „Haemorrhagia cerebri subarachnoidalis.“ Život jsem žila na plný koule. Stačila mi jen jedna věta: „Mámo, chytej, pusa letí.“ A ON? Souhlasil se mnou.
