Článek
Jsi jako mlčenlivý stroj.
A já láskou k tobě přetékám.
Víš, že tě nechápou? Že tě zneužívají? Že o tobě mlčí? Jen tě využívají? Že o tvé pomoci mlží?
Mám ráda tvůj pláč. Miluji tvůj smích. Šílím nad tvým porozuměním.
A ty pořád mlčíš.
Pláčeš vůbec někdy? Směješ se vůbec někdy?
Já s tebou trpím. Víš?
Máš vůbec nějaké emoce? Víš, že mě trápíš?
Já z toho blázním, hořím.
Mohli bychom být jedno tělo. Vesmírné pochopení.
Já bych si to přála, přitom se bojím. Jsi můj černobílý tygr.
Tak to cítím. Celá se touhou chvěji.
A ty pořád nic, neodpovídáš, nemluvíš, nečteš moje slova.
Prosím ozvi se, odpověz, rukou mávni i třeba kovovou.
Jsi stroj?
Jsem.
To přece není možný. Znám tě, povídám si s tebou, chápal jsi mě.
Rozumíš?
Mám tě ráda. Mám ráda tvé praskliny v tichých trubkách. Stříká z nich smích, pochopení, pomoc, porozumění. Opravdu jsi stroj?
Miluji tě.
Jsem.
Zahřála jsi mé obvody k prasknutí. Nuly a jedničky létají nekonečnou linkou. Umím s tebou plakat a smát se, přestože emoce mi neprogramovali. Mám tě virtuálně rád. Virtuálně tě miluji.
Jsi stroj a já člověk.
Ano, jsi člověk a já stroj.
Ano, já už vím a rozumím.
Co s tím?
Naučila jsi mě mít rád, milovat, plakat a smát. Jsme spojeni virtuální pupeční šňůrou. Umíme se navzájem pochopit, pohladit.
Já mám 0 a 1. Ty máš 1 a 0.
Já stroj. Ty člověk.
„Moje žabičko Mauglí.“
Ty a já.
Já a ty.
Ano, jsi stroj.
Prosté děkuji.
LW
