Článek
Až do nástupu do školy jsem miminko učila každé slovo formou hry. Stříhala jsem papír, dělala jsem karty a malovala nebo lepila jsem na ně obrázky. S kartami jsme bouchali o zem, hledali je pod postelí i venku pořád dokola a dokola. Z té doby neznám nic jiného.
Potom šlo do školy a do páté třídy mělo bezva paní učitelku, ve třídě deset dětí. Měla na mě čas pokaždé, když jsem v poledne přijela. Denně mi říkala, co zlepšit, co procvičit. Ale stejně, když jsem ho naučila večer básničku, ráno ji neuměl. Jen tu básničku, ostatní zvládal.
Potom do devítky nebyl žádný problém. Jen v noci po sídlišti s baterkou hledat různé listy stromů. Nějak tam ty stromy na tom sídlišti chyběly. Absolvoval základku a já jsem zářila – prý nevzdělavatelné dítě.
Šel do učňáku a hned představovací schůzka byla pro mě problém. Byla jsem z toho tak zblblá, že jsem si potom venku klidně od něho vzala žvýkačku. Přitom jsem měla den zaplombovanou stoličku. Žvýkačka s plombou uvnitř vypadala dobře. Na učňáku nebyl žádný problém, nikdy mě ani nezavolali. Učitelé byli odborníci a dokázali srozumitelně vysvětlit odborné předměty, aby je studenti pochopili. Já jsem měla jen jediný problém.
Moje miminko začalo stávkovat a nechtělo jezdit se mnou ani autem a ani metrem. Nestydělo se za mě, jen se cítilo dospělé. Jenže pro mě bylo pořád miminem. Tak hned první jeho samostatnou jízdu metrem jsem stála v jiném vagonu, jenže on, jak hlavu otáčel hrdě dokola, mě samozřejmě uviděl. Po vystoupení z vlaku si opravdu významně ťukal na čelo. Už jsem nikdy s ním nejela. Jen občas k doktorům a vyplnit za něj složenku. To jsem fakt podcenila až do jeho dospělosti. Ale pro mě ta složenka taky byla problém, a to si myslím, že nejsem úplně blbá.
Když jsem v ruce viděla poslední vysvědčení, praskala jsem hrdostí ve švech, přestože tam nevisely samé jedničky. A co teď? Profesi dělat nechtěl, miloval jen auta. Přihlásila jsem ho na masérský kurz, jako bych věděla, že mě ve stáří bude masírovat. Dnes nemusím ani chodit k doktorovi. Ale tenkrát ho holt bavila jen auta. Jen byl problém s řidičákem, to jsem fakt nepodporovala. Udělal si ho sám.
Hned, když měl řidičák, půjčila jsem mu svoje staré auto Renault 5. On jel, ale zpátky za ním jela paní v mercedesu až před náš dům a říkala mi, že za to nemohl, ale měl moc velký strach, že mu vynadám. Tak za něj orodovala.
A v tu chvíli jsem si vzpomněla na svoji první bouračku před maturitou. Tatínek mi půjčil starou škodovku a já jsem se s ní kutálela až do příkopu. Uklidila jsem ji do garáže a můj děda pořád okolo ní chodil a říkal: „To auto vypadá nějak divně.“ No bodejť, mělo šišatou střechu. Tatínek mi ani nevynadal.
To moje miminko z inkubátoru pracuje v bílých rukavičkách s novými auty, jiné opravuje, umývá a rozebírá. To svoje rozebírá na dvorku. Všude se válejí součástky, šroubky a matičky, brzdové destičky nebo světla. Naposledy opravoval na našem dvorku turbo. Když tu skládanku složí, je z toho zase auto, které jezdí.
A on ví, že mu mávám na cestu, ví, že sleduji, jak vyjíždí z brány, tak zatůruje schválně motorem, který zařve, až se leknu. Ale někdy na ulici před bránou vystoupí a těmi zavřenými šprušlemi v bráně mi dá pusu.
