Článek
Praštila jsem s prací v kanceláři a šla uklízet panelák. Ředitel OPBH se asi moc divil, proč mám takovou spotřebu rudých vlajek. No, přece jsem z nich šila hrací kalhotky s laclem, protože jsem byla finančně na nule. Nastoupila jsem a hned první sníh mě udolal. Navíc mi vynadal pán z otevřeného okna v pět ráno, že chce klid. Ale já jsem musela mít ten sníh uklizený do šesti, jinak bych dostala pokutu.
Bydlela jsem u tatínka, maminka střídala ústavy a přistěhoval se k nám můj ON. Koupil mi za pakatel starou oktávku, tu původní, která ale nestartovala. Tak jsem musela v centru města stát na kopci při vyzvedávání dítěte ze školky.
Moje miminko mělo jít do školy, ale říkali, že je nevzdělavatelné dítě. Přimluvil se za nás pan primář a dítě vzali do školy na druhém konci Prahy. Tak mi můj ON koupil starou Škodu 110 R, stará oktávka chcípla. Měla jsem to snazší, ráno do školy, v poledne ze školy a ještě rady paní učitelky. Jednou jsem odvezla dítě do školy a na zpáteční cestě mi vypadl celý motor na hlavní silnici pod auto. Okolní řidiči si ťukali na čelo, protože jsem byla snad první ženská, co jí vypadl motor.
Pořád jsem chodila k osmi doktorům a moje dítě nenávidělo bílou barvu. Ale milovalo jednoho doktora, který v ordinaci nenosil bílou barvu a všude se mu válely hračky. Na neurologii doktorka zírala, jak se dítěti zlepšila motorika, protože jsme mu koupili malý počítač s výukovou hrou. Hráli jsme ji taky a paní doktorka tuhle výuku doporučovala ostatním rodičům.
Myslela jsem si, že se už všechno obrací k dobrému. Ale omyl. Během měsíce jsem byla operovaná, dítě dostalo příušnice a mně potom praskla hlava. Šest týdnů v nemocnici naležato a zatím můj ON doma obarvoval bílé prádlo hnědým froté županem. Dítě dali do internátu ve škole a já jsem probrečela noci. Úplně zbytečně, protože to moje dítko se tam osamostatnilo a našlo si kamarády na celý život.
Po mém propuštění mi zakázali všechno – věšet záclony, sex a námahu. Já měla dítě, byla jsem čerstvě vdaná. Tak jsem to s úspěchem riskla.
Tak nějak nevím, jak je to s tou nevzdělávatelností. Moje dítě dokončilo základku, učňovskou čtyřletou školu, masérský kurz. Řidičák a už třicet let pracuje v pohodě. A navíc jsem po padesáti letech zjistila, že to moje miminko z inkubátoru umí tančit. A to jsem fakt nevěděla.
Celý život jsem se bála, co bude, až nebudu já. Tak opravdu dnes už ten strach nemám. Ale že jsem tomu životu nakopala zadek!
Samozřejmě přišly další pohromy, ale ty už se týkaly jenom mě. Tak příště.
