Článek
Miminko bylo v jednom roce tlusťoch, vycvičený drak, ale pořád se mi něco nelíbilo. Přece jen jsem to měla všechno načteno. Místo lezení dopředu jenom couvalo jako rychlý brouk. Když se poprvé postavilo, byl to pro mě obrovský zázrak. Potom začalo chodit, mělo roztažené ruce jako netopýr, a opřelo se do mě s pusou od ucha k uchu. Nedělala jsem tehdy nic jiného, než že jsem mu neustále dělala záchranáře.
Dlouho nemluvilo, mělo svůj vlastní slovník. Pyžamo bylo „tybydo“, měsíc „mihňahňa“ a rajská omáčka byla potom jednoduše „červená“. Pořád jsem ho zkoumala jako v laboratoři. Dětská lékařka mě chlácholila: „Nedivte se, to je normální.“ Mně to ale normální nepřipadalo, protože jsem ze všeho nejvíc chtěla zřetelně slyšet mámo, mamko, maminko – cokoliv.
Trvalo to strašně dlouho. Potom jsem viděla v televizi film, jak rodiče potmě lezou kolem postýlky a bouchají do něčeho nebo dítěti pouštějí hudbu. Tak jsem v noci lezla kolem postýlky, bouchala jsem pokličkami, pouštěla hudbu a vše bylo v pořádku. Ale mně to stejně nedalo, bylo to hrozně divné. Navíc pořád neříkalo to vytoužené slovo máma.
Bádala jsem dál. U takhle malých dětí v té době ještě audio vyšetření nedělali. Ukecala jsem lékaře v nemocnici a on mě lidsky pochopil. Udělal miminku vyšetření ve spánku, ale na rovinu řekl, že stoprocentně prokazatelné to bude až ve vyšším věku, protože dítě u toho musí spolupracovat. Poslal mě k dalším třem doktorům a já jsem konečně pochopila, jak se věci mají. Dřív jsem si bláhově myslela, že když někdo slyší tanky, letadla, hudbu nebo rozezná zpěváka, musí přece slyšet i slova.
Chodila jsem každý měsíc snad k osmi doktorům a každý zkoumal něco jiného. Aspoň jsem věděla, jak se k tomu postavit. Říkali, že se všechno věkem spraví, a měli pravdu. Když jsem chtěla jít do práce, zkusila jsem normální školku, kterou jsme měli hned za rohem. Dítě tam vydrželo přesně měsíc, protože jsem to nakonec nevydržela já. Dítěti se tam sice moc líbilo, ale vůbec se nelíbilo paním učitelkám. Jeden pan primář mi doporučil speciální školku, ale ta byla až v centru Prahy. Stejně jsem od učitelek pořád poslouchala, že je to dítě až moc živé. Ale já byla v duchu jen strašně ráda, že vůbec živé je. Prý: „Zklidněte si ho, nebo ho zkrátka vyloučíme.“
To se jim tehdy lehce řeklo. Muselo kvůli tomu vyšetření dokonce do nemocnice, což strašně špatně neslo moje dítě a já s ním. Přesto tam muselo. Já tehdy probrečela hodiny venku před oddělením a ono plakalo za zavřenými dveřmi uvnitř. Když ho konečně propustili, zkoušeli na něm nový lék. Jen jednu jedinou malou pilulku. No, co to s ním udělalo, z toho jsem málem sama umřela. Křeče, bezvědomí a při probuzení hrozný pláč. Skončil znovu v nemocnici a já tam s ním jako matka nesměla být. Od té doby jsem mu nedala ani odvar z bylinek. Řekla jsem si: „Polibte mi všichni šos, stěžujte si, kde chcete, ale já si své vlastní dítě přece nenechám zabít.“
Praštila jsem ze dne na den s teplým místem v kanceláři a šla jsem k OPBH uklízet panelák. Vůbec mi to nevadilo. Měla jsem díky tomu spoustu volného času pro dítě a to moje milované miminko mi tehdy poprvé konečně řeklo to jedno jediné, pro mě úplně zlaté slovo: máma.
Dnes, po padesáti letech, mi to moje dospělé mimino říká mámo, matko, ale klidně i miláčku. Protože má svou vlastní velkou rodinu, doma takhle hezky mluví a říká to i mně. Je to prostě super, ne?
