Článek
Nevím, co na mně viděl. Mrňavá brýlatá s kytarou. Byla jsem komik a ON se mnou nakonec hrál i v mojí kapele. Psal krásné texty, zpíval a hrál na kytaru. Každý silvestr jsme někde celou noc stáli v koutě, přestože jsme nezlobili. Jen jsme to chtěli. O půlnoci jsme si dali letmou pusu a to nám bohatě stačilo, protože jsme hráli o sto šest.
Byla jsem samý životní průser, mohl se na mě vykašlat. Ani o tom nepřemýšlel. Myslím. Dokážeme se prudit, hádat, vynadat si navzájem a hlavně se spolu smát. Za vteřinu je po bouřce, protože život je o něčem jiném. Možná, kdybychom to životní bláto neprožívali spolu, byli bychom dávno od sebe. Člověk si začne vážit úplně jiných hodnot. Vzít za ruku, říct dobrou noc nebo: „Podívej, svítá.“
Vždy jsem si myslela, že papír na svatbu je zbytečná byrokracie, že ten papír svazuje, ale chtěl to ON a můj táta. Asi věděl bezpečně, proč bych do toho měla jít. Asi věděl, že mě doprovodí k oltáři a odejde navždy. Nevím, jen si to myslím.
Teprve po svatbě jsem zjistila, že můj táta a jeho táta, který už nežil, se znali. Můj tchán trénoval mého tátu, seděli a kecali spolu v klidu na tribuně. Tchán byl skvělý, skromný národní reprezentant fotbalista. Každý zápas si musel nadělávat jako dlaždič. Vyhrál středoevropský pohár a dostal zlatou plaketu. Ale celý život zůstal skromný.
Můj ON je celý po něm. Trénoval ho Plánička a říkal mu: „Ty máš skvělý grify a reflexy.“ Dostal od Pláničky i knihu s věnováním. Spoluhráči mu zase říkali: „Ty máš nohy jako záchodový pavouk.“
Můj ON ale chtěl být muzikantem. Při našem prvním setkání mi hrál písničky, které jsem neznala, protože jsem byla celá country. Dnes jsme 70+ a 80- a přesto jsme to v dubnu na zahradě roztočili. Zpívali jsme, dívali se do očí tak jako kdysi. Jeho, moje a naše písničky. Slova se nám pletla, ale nám to nevadilo, protože jsme zářili mládím.
Když ON četl rukopis mojí knihy, měl v očích slzy, protože to celé prožil se mnou. A já vím zcela bezpečně, že bych to bláto života bez něj nedala. Pořád mi vařil, já jsem snědla kávovou lžičku a dost. Nevzdal to.
Mimochodem, vaří mi i dnes. Jsem ráda, že po nocích můžu v klidu psát. Po psaní si naložím hluboký talíř, až to jídlo z něj přetéká. K tomu jedno pivo a jdu do peřin. Zadek mám jako pneumatiku z traktoru.
Ale ještě si spolu dáme ranní kávu. Protože ON vstává za svítání a já jdu spát. On ztlumí zvuk u televize, protože dávají fotbal.
Každé ráno spolu vidíme, jak začíná den. Že by ten svět byl také kulatý?
