Článek
Jako malé mi uvázali na krk rudý šátek. Pocit jsem nějaký měla, ale nic to se mnou neudělalo. Odvezli nás někam do lesa k pomníku a stála tam nastoupená jednotka. Byl to pěkný výlet, ale ten rudý šátek se mnou nehnul. Nebyla jsem v žádném pionýrském oddílu, protože jsme se kvůli tátovi neustále stěhovali. Do oddílů jsem mohla chodit, rodiče mi nic nezakazovali, ale jen nenásilnou formou a svým příkladem mi ukazovali správnou cestu. Nepamatuji si, že bych ten šátek ještě někdy oblékla, ani nevím proč. Měla jsem ráda hudbu, knížky, obrazy.
Tomu mě naučila moje maminka. Milovala umění, ale vařit neuměla. U nás doma se scházeli umělci. Dopisovala si s panem Seifertem. Dokonce k nám chodili potomci Boženy Němcové. Pan doktor, chirurg, u nás hrál na starém vyřezávaném pianinu s vídeňskou mechanikou, které měl jako jedinou věc můj děda po předcích. Vařil nám zajíce na černo a zaječí paštiku. Ta mi chutnala, ale omáčka se mi nelíbila. Paní doktorka léčila celou naši rodinu. S jejich dětmi jsme běhali po lese v sanatoriu. Poznala jsem i jejich pražský byt. Vysoké stropy pokojů, na zdech samé obrazy a v regálech samé knihy a spisy Boženy Němcové.
Když mě jednou maminka posadila na plyšové sedadlo, dávali zrovna „Hubičku“. Vyprávěla mi, že všichni spolusedící sledovali tu malou ukecanou a vykulenou holčičku, která v tu chvíli prožívala hudební zázrak. Rodiče nás brali každý rok na novoroční koncerty. Padesát kilometrů, starou škodovkou a od parkoviště daleko pěšky. V dešti i ve sněhu, v dlouhých šatech, svátečním obleku, ale hlavně s taškou, kde byly lodičky na přezutí. Přestože mi babička kadeřnice nadělala hlavu, někdy jsem vypadala jako zmoklá slepice. Nějak nám to vůbec nevadilo, protože v ten den jsme všichni byli spolu a prožívali jsme hudbu na plné pecky.
Nemusela jsem ten rudý šátek nosit, protože jsme se pořád někam stěhovali. Tatínka vojáka šoupali tam, kde ho potřebovali, ale maminka onemocněla, tak jsme potom bydleli u babičky a dědy v rodišti. Chodila jsem tam na základku. Tam mě opět nikdo nenutil nosit šátek, protože babička byla kulak kadeřník, nepřítel státu. Děda nesměl za války pracovat, občas se skrýval, ale nikdo z města ho nepráskl. Tak bylo jasné, jaké máme politické smýšlení, a kulak soukromník se neodpouštěl.
Potom rodiče podepsali a maminka raději šla do blázince, než by se nechala zavřít. A tatínek, protože byl velice schopný odborník, mohl u vojáků zůstat, ale vymetali s ním každý kout republiky.
Babička držela odjakživa rodinu pohromadě a zabezpečovala ji. Přežila dědu a moji rodiče si ji vzali do bytu v Praze, kde jsme všichni bydleli. Už nemohla chodit, ale nikdy to nevzdávala. Paní doktorka k nám chodila léčit babičku, ale léčila celou rodinu.
V KSČ jsem nikdy nebyla, ale ani žádný disident. Rodiče mi říkali, abych zdrhla. Ale cítila jsem, že je v tom nemůžu nechat. A já opravdu dodnes nevím, kdo to měl horší. Jestli ti, co emigrovali a spálili za sebou mosty. Nebo ti, co zůstali kvůli dětem na škole.
Většina lidí byla proti režimu. Všichni jsme byli na jedné lodi. Všichni jsme měli velký kulový a museli jsme držet hubu a krok.
Ale láska k umění mi zůstala, jenom tu rudou barvu nesnáším.
