Článek
Moje maminka říkala po srpnu 1968: „Dám se raději zavřít do blázince, než do kriminálu.“ A opravdu tam skončila. Ani nepoznala, tak jako já potom, že má deprese. Nevím, jestli to bylo tou temnou dobou, ale prostě stalo se.
Když mě z porodnice vykopli čtvrtý den po porodu, zůstalo moje vytoužené miminko v inkubátoru. Byla jsem tam úplně zbytečná, protože stav se vůbec nezměnil, přestože lékaři dělali všechno. Ani se nevědělo, jestli přežije. Mně zbývalo jenom doufat.
Zabalila jsem si saky paky a jela jsem do pronajatého bytu v podkroví u staré paní, která ale před dvěma měsíci zemřela. Takový svéráz byla, ať jsem jí koupila cokoliv, nic jí nechutnalo, měla už přes devadesát roků. Já jsem ji měla ráda. V tramvaji to byl horor. Celá pipka jako patchwork mě bolela, celou cestu jsem stála, ale na tu pipínu jsem nemyslela.
Jen na to miminko, které jsem musela opustit. Ani jsem se nemohla rozloučit, pohladit ho, dát mu pusu. Tak jsem celou cestu tramvají jen a jen brečela. Asi jsem stříkala slzy i na cestující, protože se dívali na to, jak kvílím a vzdychám.
Vystoupila jsem a vláčela se do prudkého kopce krok co krok, po schodech až do podkroví. Tam na mě čekal tatínek s maminkou. Nebylo to lehké povídání, protože jsme nechtěli oba před maminkou brečet.
Já jsem hned věděla, která bije. Řekla jsem tátovi: „Běž sehnat někde auto, musíme okamžitě odvézt mámu do ústavu.“ Protože mě vůbec nepoznala a mluvila z cesty. A táta byl tak rozrušený, že to ani nepoznal.
Jeli jsme autem 150 kilometrů do ústavu. Já se zrychtovanou pipkou, maminka s duší a táta, o tom ani nemluvím. Doktor v ordinaci maminku okamžitě přijal na pobyt, pořád nevnímala, co se okolo ní děje. Až když jsme z ordinace odcházeli, otevřeli dveře a jen letmo jsme mamince zamávali. Maminka najednou otevřela modré oči doširoka, jakoby najednou prozřela. Podívala se smutně na tátu a srozumitelně řekla: „Ty mě tady necháš?“
Vystrčila jsem jemně tátu před dveře a ty pitomé dveře zabouchla. Táta se mi tam složil a já neměla ani ánunk, co v tu chvíli dělat. Do ordinace jsem nemohla. Sedli jsme si na schody, drželi se za ruce. Nemluvili jsme, nenacházeli jsme slova. Jen jsme tiše seděli asi dvě hodiny, vzdychali a slzy nám stříkaly na schody. Měla jsem v tu chvíli takový strach, že mi srdce spadlo do gatí.
Venku před ústavem jsme si potom zapálili cigaretu jako před popravou. Ale oba nás při životě drželo jedno. Maminka a moje miminko.
Čtrnáctý den po porodu se stav mé housenky změnil. Začala si cucat palec a to byla známka toho, že reaguje. Těch čtrnáct dní mi nevadila jízda tramvají do porodnice, jen to smutné sklo ve dveřích na oddělení.
No, aby tomu nebyl konec, šlápla jsem potom na schody vedoucí do paneláku, začala jsem silně krvácet a skončila jsem zpátky v porodnici. Ale na jiném oddělení, ale zase do patra po narkóze po schodech. Alespoň jsem měla vše pod palcem, než mě zase bez miminka vykopli. O tom až příště, chcete-li.
