Článek
Vánoce jsme v zimě slavili na balkoně opékáním buřtů s kamarády z plachetnic. Samý kapitán. Balkon praskal ve švech, že jsem myslela, že se propadnu. Ale naštěstí kapitáni, občas unaveni, si odskočili do obýváku na kanape dospat ten největší únavový šok. Zase za hodinu se ale probudili a byli plní života.
Na dvorku jsme laminovali ručně slupku plachetnice. Půjčili jsme si formu, a za půjčení jsme museli zaplatit jednou hotovou slupkou. Ale protože jsme přece Češi, udělalo se jich osm. Všechno na koleně. Nic tenkrát nebylo. Nerezové šrouby okamžitě zrezly, nerezové zábradlí se ohýbalo přes kozu. Na jedné straně skákala holka a na druhé straně můj Kapitán. Olověný kýl se vyléval z olova starých autobaterií, že na dvorku nebylo kam plivnout.
Konečně ta kráska plachetnice stála a jeřáb ji hodil na podvozek. Potom na přehradě utáhnout to děvče plachetnici na pádla do zátoky byl trochu problém. Ale když se opřel pořádný vítr, jela takovým fofrem a náklonem, že řezala vodu skoro až po hranu kajuty. Dali jsme plachetnici jméno Tolerance, protože rozhodně tolerantní jsme byli. Při závodech ne, tam se jelo na krev.
Koupelna na vodě občas měla dvanáct stupňů, otužovali jsme se. Děti na ní vyrostly a my jsme nepotřebovali hlídání. Spaly, dívaly se na hvězdy. Plachtili jsme i v noci za vánku i větru. Tak se naše děti někdy přelévaly v kajutě jako nudle v bandasce.
U kotviště bylo ve svahu ohniště, jen takový malý plácek. Na ohni kotlík, kam každý, kdo přišel, nalil každou lahev, co měl na lodi. Říkali jsme tomu inventura, i když občas to byla skutečná inventura, ale těla.
V srpnu za největšího vedra jsme slavili Vánoce. Řízek nebyl, ale dárky byly. Protože kapitáni byli i rybáři, chtěli jsme jednou koupit zlatou rybku. Přišli jsme rozjaření do malého obchodu s kulichy na hlavách. Naštěstí nás prodavač znal, jinak by zavolal záchranku. Horší bylo, že při odchodu z obchodu jsme prodavači přáli: „Tak šťastný a veselý.“ On se nedivil, ale lidi, co šli právě do obchodu, to nějak nepobrali.
Ale nám to bylo úplně jedno. Měli jsme tu zlatou rybičku. Sice gumovou oranžovou, ale měli. Tajně jsme ji potom přivázali na vlasec pod vodou a zavolali jsme na kamaráda kapitána: „Berou, máš tam velkou rybu.“ No, odpustil nám, protože o tom to kamarádství je. Musel totiž přeplavat rychle zátoku, neb si asi v tu chvíli dával panáka na druhém břehu.
