Článek
Viděla na stole křišťálovou kouli. Bylo pro ni zbytečné se do ní koukat. Očima brousila po malém pokoji sem a tam. Otevřeným oknem pozorovala pohybující se větve stromů na zahradě před domem. Do pokoje voněly květiny a bylinky. V dálce bylo vidět šumavské kopce a za nimi při rozjasnění vzduchu se tyčily hory se sněhovými kulichy.
Na dřevěné verandě se v průvanu sušily malé, velké, tlusté, tenké svazky rostlin. Nevzdychala, dívala se bystře, jakoby si chtěla vše zapamatovat. Myslela na to, že když zavře oči, musí ty obrazy pod víčky pohladit a přitom se pousmát. Říkala si: „Tenhle pohled jsem snad viděla už tisíckrát a stejně udiveně zírám. Nevadí mi, když se valí déšť, nebo hory pohlcuje mlha. A když zase vyleze slunce, ohřeje vršky kopců.“
V hlavě jí proběhla myšlenka: „Dobře jsme se rozhodli, tady v klidu zelené trávy můžeme rozjímat, meditovat, relaxovat.“ Otočila tiše hlavu a podívala se na postavu v posteli. Pořád se jí líbil prokvetlý plnovous, ostré tahy ve tváři, neposedné vlasy. Čelo zbrázděné rýhami vrásek, vějířky smíchu v očích. Viděla tu postavu snad už nesčetněkrát, přesto se na ni dívala jako poprvé. Nepotřebovala se dívat do křišťálu, protože věděla.
Postava na lůžku otevřela zelenkavé oči. Její ústa se na ni tiše usmála přes bílou sterilní masku. V očích měla zářivé jiskřičky. „Tak Kájo, svítí slunce, upravím ti polštář pod hlavou, abys viděl oknem ven.“ Přivřel oči na souhlas, jako by na ni mrknul, tak jak to dřív dělával.
Pokračovala: „Byla tady paní Šimáčková z vesnice. Přišla si pro bylinky a celá zářila zdravím. Jehličky jí pomohly a i to mazání na kolena. Přinesla ti kytici bílých kopretin, podívej se na ně, dala jsem je do hliněného džbánu.“ Otočil oči tím směrem a usmál se zeširoka pod vousy. Řekla nahlas: „Přišla spousta e-mailů od bývalých kolegů, kteří ti dřív nemohli přijít na jméno. Pochopili konečně, proč jsi to všechno dělal, kolik lidí jsi zachránil. Ale pro nás dva to není vůbec důležité. Víme, kolik jich bylo. Odpoledne tě vyvezu s postelí na kolečkách na vzduch. Uvařím s sebou čaj a budeme ho spolu srkat.“
Věděla, že nejde čaj přidat do kapačky, že bude tu těžkou postel rvát přes dřevěné zápraží, cestičkou až na louku. Zachránil jí tenkrát život, nemusela mu říkat, že mu děkuje.
Odpoledne řekla: „Tak Kájo, jdeme na to!“ Mrknul na ni očima, tak jako už tisíckrát. Pomyslel si: „Dokud to půjde.“ Navíc měl v posteli pod dekou novou nabitou baterku. Tak jako v dětství, když tajně četl knihy. Bylo to jen a jen na rozhodnutí jeho těla. Přijmout, nepřijmout nové srdce.
Usmála se: „Tak Ježku, ty můj kamaráde, vystrč bodliny, jdeme si provětrat faldy.“ Pomyslela si: „Dokud to půjde.“
