Článek
Plácla jsem s sebou v komoře. Pode mnou byl beton a na něm modrý koberec. Čekala jsem, až ON půjde okolo dveří, protože moje nabouchaná kolena stávkovala a nechtěla vstávat.
Konečně šel a já jsem řekla: „Otevři dveře, mám za nimi hlavu a nemůžu se postavit.“ Opatrně nakoukl a naštvaně prohlásil: „To je tím tvým debo kobercem, pořád je někam cpeš.“ Naštvalo mě to, tak jsem ho poslala do kelu. Po hodině jsem konečně vstala, uvařila jsem nám kafe, protože jsem věděla, že to řekl strachem.
Kolena jsem si mazala kdečím, ale stejně jsem se belhala.
Toužila jsem po zakázané zelené kytce. Chtěla jsem si těmi velkými listy obalit kolena. Ptala jsem se mladého kluka: “ Nevíš, jak se to pěstuje, kde to kupuje?” Odpověděl: „Nevím, ale od toho máme kovové dráty.“ Já v té době neuměla poslat ani email.
Přišel a už z dálky křičel: „Už vím, to se koupí někde semínko, zasadí se, ošetřuje a až vyroste kytka, udělá se mazání. Ale musíte ji hlídat jako oko v hlavě.“ No jo, ale jak ji já mám koupit, když mezi lidi nechodím.
Za týden přiběhl a celý svítil jako žárovka. V ruce nic neměl, žádnou kytku. Volal na mě: „Mám ho.“ Opět jsem nic nechápala, seděla jsem si na kabelech. Zeptala jsem se: „Co máš, nic nevidím? Kolik budu platit? Kde to je?“
Přinesla jsem višňovou kolu a on začal vyprávět: “Šel jsem do obchodu. Chtěl jsem koupit zakázanou kytku. Prodavač ukázal prstem na pult, kde byla řada vyrovnaných malých drobných kartiček, které měly uprostřed malou vyboulenou tečku. Řekl mi, abych si vybral. Ale když jsem viděl ceny, celý jsem se zpotil, mračil jsem se a smutně řekl prodavači: „To nejde, to nemůžu koupit. Já to chci pro starou paní. Ta na to nemá. Já jsem jí chtěl jen udělat radost. Protože ji bolí kolena.“
Prodavač kroutil očima, poklepával hlavou. Potom se usmál a řekl: “ Víte co, tady máte jedno semínko, dejte ho paní jako dárek ode mě. Taky mám mámu a babičku.”
Půl roku jsem tu kytku hladila, odměřovala jsem každou kapku vody, hlídala jsem každého brouka, který ji chtěl okusovat. Kdyby to šlo, vzala bych si ji i do postele, povídala jí pohádku na dobrou noc. Vyrostla do krásy. Měla velké zelené třapaté listy, jako vějíře. Šlo okolo moje dítě dospělák a když tu kytku uvidělo, vztyčilo varovně prst.
„To nesmíš, zákon, budeš platit pokutu!“ Odpověděla jsem: „Já ji nedám, je moje, chci si jen mazat kolena.“ Řeklo: „Ne, já to nedovolím, udělám fotku.“
Vzalo do ruky telefon, já vzala ten velký hnědý květináč s ještě nedospělou kytkou. Zvedla jsem s námahou kytku do výšky a pustila ten květináč z rukou. Ozvala se rána jako z děla, květináč se rozlomil na betonu, a hlína zasypala dospělákovi bílé botasky, kytka zůstala celá. Zařvala jsem: „Klidně si vyfoť ty střepy, ty nejsou zakázané.“ Čumělo na tu spoušť jako puk do brány.
Teď mi dospělák kupuje kytky. Jsou velké a zelené, ale není to ta pravá zelená, která chutná po zakázaném ovoci. Od té doby jsem zakázanou kytku neměla, ani jsem ji nechtěla. Jednou stačilo a dost. Mažu si kolena zelenou vodičkou pro sportovce, ale běžce ze mě rozhodně neudělá.
