Článek
Je 3:30 ráno. Vzbudila mě rána a lustr na stropě se lehce otřásl. Následující křik, který provází další rány, které se podobají dopadu bowlingové koule na podlahu. Řev se nese tichou noční ulicí a já už nemám pochyby, že nespím a celé se mi to opět nezdá. Protože tento sen by se neustále vracel a vracel.
Jako už několikrát předtím, vytáčím číslo policie. Cítím se nepříjemně, skoro až udavačsky. Nejraději bych popadl sekyru značky Hultafors a šel si to se sousedy nad námi vyřídit jako dřevorubec. Ale nemohu. Nechci, aby moje holčička měla tatínka v kriminále a upřímně, já se tam také moc netoužím přestěhovat. Jen za nutné jsem potřeboval vyjádřit onen hmatatelný chtíč někomu useknout… stonek difenbachie. Nakonec, násilně probuzení lidé dělají i horší věci a zkuste si vzbudit ze zimního spánku takového medvěda.
Uvědomění, že sekyru jsem sám před sebou schoval do sklepa, právě z lehké obavy, že v noci může na krátkou dobu ovládnout člověka emoční tělo, se rychle uklidním. Do sklepa pro ni samozřejmě nepůjdu. To už by šlo o úkladně plánovanou vraždu. Strop nade mnou zatím tancuje. Vzpomenu si, jak naivně jsem psal před půl rokem na SVJ, jestli někdo neví, co se tam v tom bytě děje. Že to v noci vypadá, jako by se tam ti lidé vraždili. Teď, po spoustě probdělých nocí už vím, že se možná vraždí, ale nedozavraždí, protože se to celé opakuje a opakuje.
Dítě se tentokrát naštěstí neprobudí a za dlouhých čtyřicet minut zvoní u dveří policie. Předtím posílali státní a teď městskou. Co si o tom myslím, je jasné. No, tentokrát hodím okem po spícím dítku a jdu s nimi nahoru. Zatracená herečka jedna, vykoukne rozespale ze dveří, v noční košili, a otráveným výrazem právě probuzeného člověka, kterého vytáhli z postele. Ale další hlasy z místností svědčí o opaku. Jak by jí ta sekyrka, zaražená v difenbachii mezi stonkem a listy, slušela. Ale zůstanu nad věcí.
S klidem jí oznamuji, že už jí mám plné zuby a příště jim v centrále vypnu proud. „To už jste jednou udělal co?“ Pronese pohrdavě, spratek sotva dvacetiletej. Ještě neudělal, ale zřejmě už to někoho na patře udělat napadlo. A policajti? A co bych také jiného čekal, než že ji zase poněkolikáté domluví. Na výsledek ani nečekám. Až na mě zase budete přístě blikat do okna a shánět ji, ukážu místo o patro výš prostředníček.
Jak do soukromí cizím lidem zásadně nos nestrkám, tak zde mě začalo zajímat, co jsou ti lidé nad námi zač. A kupodivu, postupně dostávám odpovědi. Ne, že bych se jich sám nedopátral. Jaký ženský vozí po půlnoci domů audiny se zatmavěnými skly a pochybnými pleškami? Tipl bych si pochybného přítele či milence, ale proč jsou vždy ve dvou? Že by jeden znal cestu zpět a druhý zpátky? Proto jezdí ve dvou policajti, ale nevěděl jsem, že i pasáci.
Onu domněnku mi následně potvrdí i správkyně budovy, které to údajně řekli policajti při nějaké minulé příležitosti, že tato nájemnice pracuje v jakémsi nočním klubu pro pány. Ale i kdyby, klidně ji budu na chodbě zdravit, kdyby nás nechala se vyspat.
Možná jsem to měl udělat už dřív. A po další krvelačné bitvě plné hysterického řevu v klasickou ranní hodinu 3:30, jsem se rozhodl k dalšímu kroku. Vzhledem k tomu, že policii je to úplně jedno a je zcela zbytečné je volat, musí se to řešit kulantněji. Ne, sekyra zůstává nadále ve sklepě. Dostávám kontakt na skutečnou majitelku onoho bojiště, ehm. bytu.
Třebaže jsem nečekal, že mi v brzkých ranních hodinách vezme telefon, ráno volala zpět s notným překvapením ve hlase. A co jsem se dozvěděl, semnou otřáslo spíš na lidské úrovni. Bylo mi jí líto. Samozřejmě, že dcerušce byt pořídila maminka. Nicméně, doteď žila v domnění, že se její dítko živí jako kadeřnice. No, pracuje ve službách, to ano. Ale v trochu jiných. Minimálně neznám kadeřnictví, které by ordinovalo do půl čtvrté ráno a ze kterého by kadeřnice rozvážely dvě pochybné plešky. Ale o VIP podnik rozhodně půjde. A také dost pochybuji, že kadeřnice mají po celodenním maratonu s nůžkami energii vyvádět do pozdních ranních hodin.
Paní majitelka to mohla samozřejmě dobře zahrát, ale nějak si to nemyslím. Argumentace byla tak náhlá a nekompromisní, že prohlásila, že ten byt snad prodá. Už jednou ji živila a zřejmě moc dobře ví, co je její dítko zač i bez mé intervence. Ta ironie, že byt na pražské periferii, kvůli kterému se rodiny s dětmi zadluží do konce života, slouží jedné mladé fuchtli jako hnízdo pro pořádání drogových raušů. A přitom i to by bylo každému jedno, kdyby lidi kolem sebe nechala žít.
A věřte mi, že mít takové pochybné sousedy v domě, kde vychováváte své potomky, opravdu nechcete. A jen doufám, že se majitelka bytu vzpamatuje a byt opravdu prodá. Samozřejmě nemám důkazy, ale i ty nedávno vykradené sklepy přisuzuji jednomu z jejích spolubydlících přátel. Nepoškozený zámek vstupních dveří a jediná nájemnice, které chybí klíč? Člověk nemusí být hned detektiv, aby věděl, odkud vítr vane.
dodatek autora:
Alegorie se sekyrkou je použita spíše v humorném kontextu a uvolnění emocí. Nikdy jsem neměl v plánu ji reálně použít a nikomu to samozřejmě nemohu doporučit.
zdroje: The život
