Článek
Jesenice u Prahy nebyla vždy rychle se rozvíjející pražskou periferií, která je dnes útočištěm bohatší vyšší vrstvy, která prchala z hlavního města za účelem pořízení vlastního bydlení těsně na hranici Prahy. V devadesátých letech šlo o místo plné autobazarů, dopravních firem a vrakovišť. A zejména ta vrakoviště přitahovala různé typy lidí z okolí. Obšírněji vysvětleno, že se tam prostě kradlo o sto šest, jako téměř kdekoliv jinde na pražské periferii.
Odstavená nákladní auta byla vždy velmi lákavým cílem všemožných chmatáků z okolí. A nepřitahovala je pouze vůně tisíců litrů nafty. Nakonec, naftové motory v osobních autech tehdy ještě nebyly tak početné, jako jsou dnes. Skladba tehdejšího osobního provozu zahrnovala ještě početnější benzinové. Nicméně, byla to hlavně finanční hotovost, kterou v půlce devadesátých let řidiči kamionů ještě hojně vozili. A drahé vybavení kamionů, jež bylo možno lehce zpeněžit na nějakém přilehlém vrakovišti, či bazaru.
Milan Michálek byl jedním z řidičů, kteří se po pádu socialismu postavili na vlastní nohy. Liazku vyměnil za ojetého Renaulta Majora, což byl defacto předchůdce modelu Renault Premium pro dálkovou nákladní přepravu. Založil vlastní dopravní firmu a jezdil do Ruska, které mělo v tu dobu nakročeno ke kapitalistické velmoci. Zakázek bylo mnoho, ale mělo to jeden háček. Milan byl na cestách prakticky stále a jeho kamion parkoval v Jesenici v jednom odlehlém areálu pouze dva dny v měsíci, kdy musel udělat údržbu, něco opravit nebo si něco zařídit na úřadech či po doktorech. Jinak trávil život za volantem, po vzoru spousty dalších řidičů, kteří se vydali touto dráhou krví vykoupené nezávislosti. Bohužel, Milan se měl už brzy dozvědět, že jeho dráha nabere zcela opačný směr.
Pravidelně se stávalo, že Milan přišel zpět ke svému trucku a boční sklo dveří řidiče bylo rozbité. Střepy všude po kabině a vše otočené vzhůru nohama. Málokdy nechával v kabině cennosti a americké dolary, které byly v Rusku velmi dobře obchodovatelnou měnou a do jisté míry mu zajišťovaly hladký průjezd, nenechával v kabině ležet nikdy. Přesto si jeho kamion nějaký chmaták oblíbil a už po několikáté jej poctil svou návštěvou.
Když si Milan vyzvedával ze servisu už třetí nové boční okno pro svůj tahač, pustil se do diskuse s partou mechaniků. A zrodil se osudový plán. Zda se jednalo o spontánní nápad jednoho z nich nebo už po světě jezdil nějaký precedens takto vybavený, zůstane navždy tajemstvím. Zkrátka udělali následující: Za sedadlo řidiče Majora se umístila tlaková trumpeta ze sovětské lokomotivy Sergej. Tyto stroje se tehdy hojně vyřazovaly z provozu na Českých drahách a jelikož se se vším kšeftovalo, sehnat funkční trubku z této lokomotivy byla hračka.
A tak se stalo, že na věrně se vracejícího zloděje čekal v kabině Milanova kamionu „alarm“. Nástražné zařízení bylo šikovně připojeno na vzduchovou soustavu vozidla a pod polohovací sedačku umístěn spínač, který sepnul v momentě, kdy někdo sedačku zatížil svou vahou. Na vzduchové hadici byl nainstalován ruční ventil, aby jej mohl Milan deaktivovat. Nesměl však na celý mechanismus zapomenout, jinak by se chytil do vlastní pasti. Další nevýhoda onoho alarmu spočívala v předpokladu, že vzduch ze stojící soupravy po dobu stání neuteče a okruhy zůstanou pod tlakem. Tomu Milan ochotně napomohl odpojením přívodu vzduchu do návěsu po dobu stání, protože obstarožní plachťák již nějaký ten vzduch ze sebe vypustil.
Jednoho podzimního dne se Milan vracel po dvou dnech ke svému kamionu, připraven na další měsíční štreku na dálný východ. Ale k té již nedošlo. Na místě, kde stál jeho kamion, našel velké pozdvižení. Blikající policejní auto, záchranka a pohřební vůz zrovna otevíral svůj zadní chřtán. Milan si nejdřív nespojil událost se svou nově namontovanou pastí. Až při bližším pohledu na místo hrůzné scény se mu sevřel žaludek.
O kus dál leželo bezvládné tělo, pomočeného a pokáleného člověka, o kterém usoudil, že není nikdo jiný než onen lapka, který ho už několik měsíců týrá. Došlo mu, co se nejspíš stalo. Jako už několikrát předtím, zloděj rozbil boční okno jeho tahače. Vlezl dovnitř, usedl na sedačku řidiče, ale tentokrát… jel vlak.
Při následném soudním přelíčení vyšlo najevo, že zloděj, jehož v životě poslední loupež Milan zhatil, byl bezdomovec žijící v okolí. Podle lékařské zprávy zemřel toho dne na infarkt.
Tak se stalo, že místo dalšího svobodného života, který Milan miloval, putoval přímo do basy. A trestu se tak nevyhnul ani mechanik, který celé zařízení montoval. Příběh, který jsem slyšel před mnoha lety, už nevypráví o délce Milanova trestu ani jakým způsobem byl potrestán onen vynalézavý mechanik servisu. Vyvázli nakonec s podmínkou nebo vyfasovali tvrdé tresty? Milanovým úmyslem bylo zloděje vylekat, nikoliv zabít. Ale celá věc mohla být mnohem tragičtějšího rázu, kdyby mu do kabiny vlezlo nějaké dítě v rámci hloupé klukoviny nebo kdyby sám na nástrahu zapomněl a někdo jiný by v jeho nepřítomnosti měl kamion otevřít, ze zcela legálních důvodů.
Mohlo být pro Milana polehčující okolností opakované loupení z jeho vozidla, se kterým si policie nevěděla rady, stejně jako s mnoha dalšími případy té doby? Nebo snad fakt, že zařízení bylo funkční stejně jen několik hodin, než by ze vzduchové soustavy tahače unikl potřebný vzduch?
Odpovědi na tyto otázky rád nechám na vás čtenářích. Jak by měl onen příběh skončit v kontextu minulé i dnešní doby?
dodatek autora:
Příběh je napsaný na motiv skutečného vyprávění. V žádném případě se však nejedná o návod či výzvu jej napodobit či jinak brát zákon do vlastních rukou. Jméno řidiče Milana je smyšlené.
Poznámka k úvodní fotce:
Jde o Renault Major, kterého jsem vyfotil dětským foťákem ve 12 letech na servise, kam mě občas brával o víkendu táta, v roce 1998.
