Článek
Pozornost a zase jenom pozornost, říkám si. Neskutečné, jak otupeni okolním děním žijeme. Jedu po Strakonický ven z Prahy, s brilantním nápadem zkrátit si nedělní cestu na Ořech přes Pražský okruh, tedy tunelem. Míjím cedule, ukazující odbočovací pruh na Plzeň, a nechápavě se zubím na dvě oranžově blikající světla na ní. Nápis na digitální tabuli nad cedulí: „Pozor dálnice uzavřena“ sice stihnu přečíst, ale než z mých očí informace doputuje do mozku, jsem už na sjezdu a pomalu si začínám uvědomovat smysl slov, která jsem před chvílí četl a která se do mysli dostavila s fenomenálním zpožděním Českých drah.
Nic na plat. Dojíždím nahoru na most připojovacím stoupacím pruhem a rezignovaně se řadím za čekající vozidla. Za mnou nikdo nejede, nikdo není tak natvrdlý. Ještě bych mohl… Ale ne, říkám si. Nejsem sice na dálnici, ale při mém štěstí z poza zatáčky vyjede kamioňák s podobně potemnělým vnímáním a… Kromě toho mám rád své noty a rád bych je ještě chvíli měl.
I řada zamnou se začíná zaplňovat. Je to sice zvláštní, ale když člověk zjistí, že skutečně nelze nic dělat, uleví se mu. Zklidní se a přijme svůj neblahý osud. Vypínám motor, stahuji okénka a nechávám se ovívat teplým podzimním vánkem. Přemýšlím, že vytáhnu kartu z kamery, která snímá i interiér vozu a doma se pak podívám, jak vyoraný výraz jsem ještě před chvílí měl ve tváři. Ta myšlenka mě začíná bavit. Když je člověk sám v klidu, je zajímavé a poučné sledovat vztek ostatních lidí. A to teď přesně dělám.
Z auta šikmo přede mnou, stojícího v levém pruhu, se i přes jeho běžící motor a zavřená všechna boční okna, ozývá nenávistné bědování. Řidič z auta stojícího šikmo za mnou vylézá a jde se bavit s řidičem dodávky, která stojí vedle mě. Po chvíli se jde podívat dopředu, co se tam stalo. „Bum?“ prohodím na něj letmo, když se vrací zpět. „Vůbec nevím,“ odpoví a zamáchá rukama. Kouknu tedy na internet, kde se dočítám, že v tunelu probíhá kontrola protipožárních systémů a uzavírka potrvá ještě celých dlouhých 45 minut.
Říkám to přes okno řidiči dodávky, který popojede kousek nahoru, abychom měli kabiny vozů v jedné lajně a mohli si povídat. „Nemáš nějakou vodu,“ ptá se a dodává: „Já bych si potřeboval namíchat nějaké bylinky na uklidnění.“ „Mám jen pivo, teplý,“ prohodím pobaveně a přemýšlím o těch bylinkách. Zasměje se a mávne rukou. Chvíli nadává, ale mám pocit, že ho ovlivňuje můj pevný klid, který jsem si dovolil. „Máš pravdu, asi se stejně nedá nic dělat,“ uznává smířeně a já mám pocit, že můj klid ho také jaksi pohltil.
Zato za námi se odehrává náramné divadlo. Několik aut se začalo otáčet a prodírá si cestu skrze kolonu dolů, zpět na Strakonickou. Jakoby přesně naschvál se dole objeví dva kamiony a k nám doléhá mocné „tudůůů, tudůůů“. Skrze ně už samozřejmě osobáky zpět na Strakonickou v protisměru nevyjedou. Aneb, špunt byl dovršen, kruh se uzavřel.
Dole se odehrává jakési mimické představení. Divoké gestikulace řidičů aut, kterým těžce dobývaný únik z připojovacího pruhu zpět na Strakonickou zablokovaly ony dva kamiony. Paže vyhazované do vzduchu, pak zase letící dolů a s výrazným plesknutím o kalhoty, jako by naznačovaly: „Hele, jak jsem naštvanej a ty blbej“. Řidič dodávky se na mě podívá a praví, že má rád svoje papíry a tohle mu za to nestojí. A má pravdu.
Minuta minutu míjí a my si spokojeně krátíme čas povídáním na různá témata, zatímco kolem lidé šílí. Mezi námi se snaží dostat dolů další osobák a já raději sklopím zrcátko, abych se nestal jeho obětí. V tom nás zezadu vyruší Němka a ptá se, co se tam děje. Anglicky zřejmě nerozumí, a tak se jí snažím nějak lámaně německy povědět o protipožární zkoušce a že to ještě dvacet minut potrvá. Vrhne na mě zlý pohled, jako bych tu uzavírku snad zavinil já a beze slova odkráčí zpět do svého „Das auta“. Že bych měl zlou výslovnost? Vybaví se mi bědování okradeného německého zákazníka z filmu Vrchní prchni. Řidič dodávky se pobaveně směje a nevypadá, že by mu to čekání už zas tak vadilo.
Zamýšlím se nad tím, kdy má přes den člověk prostor se jen tak na chvíli zastavit, pokecat si. Trochu povnímat okolní svět, a ne jím jen zaslepeně prosvištět. Ona myslí vytvořená slepota mě sem vlastně dostala, když jsem nevnímal výstražné cedule. Dobře ty, živote.
V tom se kolona na mostě začne dávat pomalu do pohybu a červená brzy zhasíná i v našem připojováku. Řidič dodávky vedle mě, se kterým jsem si příjemně popovídal o strastích pozemských, mi galantně pokyne, abych se zařadil před něj. Noblesně se za volantem ukloním a zablikám mu na rozloučenou. Závod o tunel začíná, protože jsme si oba uvědomili, že ti řidiči před námi, vyčerpaní krutostí této katastrofy, mají dosti velký potenciál se tam někde navzájem posrážet.
To se naštěstí neděje a po několika kilometrech se objevuje vysněné světlo na konci tunelu. V něm já, jako vítěz, který se sám dostal do svízelné situace, ale nenechal se strhnout davem a nepodělal se z toho.
inspirováno : https://www.novinky.cz/clanek/domaci-zpravy-stredocesky-kraj-pozor-na-zavrene-tunely-a-cast-prazskeho-okruhu-bude-se-testovat-protipozarni-system-40545578
