Nordkapp - modla cestovatelů. Stojí za to? Rozhodně!

Nordkapp nebo Knivskjelodden? Potěšující je, že není problém navštívit obojí. Zatímco Nordkapp je známý jako nejvyšší autem přístupný bod Evropy, Knivskjelodden je tím skutečně nejvyšším bodem Evropy, na který se lze dostat stezkou. Oba výběžky leží ale na ostrově Magerøya. Není to tedy kontinentální Evropa jako taková.

Podmořský silniční tunel, který ostrov spojuje se starým kontinentem, je dlouhý necelých sedm kilometrů. Dosahuje až devítiprocentního klesání a není to nic pro klaustrofobiky. Já jím nejsem, ale i tak jsem zde měl jakýsi pocit úzkosti. Norské tunely nebývají tolik sofistikované, jako například rakouské, kde vidíte jen beton kolem dokola. Stěny norských tunelů často lemují čiré skály, po kterých stékají pramínky vody. Je to nádherné.

Cesta k Nordkappu se táhne podél pobřeží fjordu jménem Porsanger. Je impozantní a jde o jednu z nejúchvatnějších silnic v Evropě. Úžasná volba pro motorkáře. Jízdu si zde za dobrého počasí užijete a budete na ni vzpomínat velmi dlouho.

Zábava začíná už ve městě Lakselv na E6. Ta se stáčí potom do vnitrozemí a dál podél fjordu pokračuje E69 na sever. Číslo nemohli zvolit lépe. Jízda po ní je čirou extází. Samozřejmě, pokud nejedete za karavanem.

Úzká cesta těsně lemuje pobřeží fjordu a skaliska, čnící do vodní hladiny, protínáte úzkými tunely. Za dobrého počasí se vám naskytne pohled na mocná skaliska, která nahání až jakousi zvláštní úzkost. Je to krása, až z toho mrazí. To se říká. Pravda je, že zde si člověk často uvědomí tu izolaci onoho místa a rozlehlost prostoru. Zde už je to opravdová divočina.

Průjezd podmořským tunelem na ostrov Magerøya lze charakterizovat jako dlouhá cesta do hlubin a pak dlouhé stoupání z hlubin zpět k zemskému povrchu. K Nordkappu už začíná zpestření v podobě točitého stoupání. Nordkapp sám je ve výšce 300 metrů nad mořem. V našich podmínkách to není moc, ale v reálu musíte z pobřežní silnice vystoupat asi sedm výšek Nuselského mostu. A to na docela krátkém úseku.

Příjezd k Nordkappu je pro mě samotného trochu zklamáním, neboť začíná turniketem, kde zaplatíte vstupné. Holt je to turistická atrakce a modla mnoha cestovatelů. Výhled je ale nádherný. A jak pravila jedna finská majitelka kempu, trefili jsme asi jeden ze tří dnů v roce, kdy je zde něco vidět. A to je více než dost velké zadostiučinění.

Spousta cestovatelů zde čeká na půlnoc, kdy se slunce lehce dotkne hladiny moře, a aniž by zapadlo, začne opět stoupat k obloze. Teorie zastánců placaté Země je zde podrobena nelehké zkoušce. Je to nádherné magické místo, ale jak už je u mě zvykem, cesta k němu a z něj zpět dolů, mě fascinovala ještě o ždibec více.

Silnic, které lemují norské fjordy jsou stovky kilometrů, ale tato je svým provedením a rozmanitostí vskutku něčím unikátním. Ta cesta se musí prožít. Pamatuji si, že při cestě zpět jsem jen nasadil sluneční brýle a plně jsem prožíval cestu dolů. Celý minibus mlčel. Za celou cestu zpět z Nordkappu do Olderfjordu nepromluvil nikdo ani slovo. Tak to bývá, když jsou lidé něčím velmi fascinovaní a možná i trochu dojatí. A přesto, že mám po Skandinávii a Finsku najeté desítky tisíc kilometrů, silnice E69 na Nordkapp se mi navždy vryla do srdce zlatým písmem.

Mys Nordkapp je z Prahy vzdálený asi 3100 kilometrů. Ten pocit při pohledu do dáli do moře, že tam už nic není, je nepopsatelný. Je to konec světa se vší parádou. Vždyť dál už leží na sever jen Severní ledový oceán. A samozřejmě Špicberky.

S tím, jak pokračuje změna klimatu, se nám možná začnou tyto lokality více zpřístupňovat. Nakonec, kdo by mi věřil, že 550 kilometrů nad polárním kruhem, ve finském hraničním městě Utsjoki, bylo 33 °C a koupali jsme se zde v jezeře. Sobi se schovávali do stínu bříz a kleče, obklopeni hejny much. Takové bylo léto roku 2018.