Článek
Jako na mučidlech, tak si připadám. Tísním se na svém kousku sedadla, zatímco paviáni vřeští a skáčou po celém kupé. Sotva si natáhnu nohy přes východ do uličky, přiběhne malý Inčučůna a dožaduje se vstupu. Nějakou chvíli mi trvá, než si uvědomím, že naše kupé pro šest osob funguje jako magnet na všechny děti z vagonu. Těším se na okamžik, kdy se v uličce ozve cinkání vozíčku a milý personál vlaku mi nabídne vychlazené pivko. Nicméně, jsme již skoro u Pardubic a stále se nabízí pouze káva a zákusky.
Začínám mít jen lehké podezření, že je něco špatně. Intuitivně šáhnu po brožurce s jídelním a nápojovým lístkem. Podvědomě tuším zradu a listuji v nabídce nápojů, zatímco okem mrkám po jakémsi gauči uprostřed kupé, který je ověšený dětmi a připomíná strom s hruškami, na kterém se usadil roj včel. Někde mezi nimi je i ta moje včelka.
V Pardubicích přistupuje do kupé další maminka se dvěma dětmi. Začínám se cítit lehce přidušeně. Ptá se mě, jestli si mohou sednout i na sedadlo vedle mě, které je prázdné. Ukážu směrem ke gauči a naznačím, že sedadlo patří mojí malé holčičce, ale s pousmáním a smířeně dodávám, že cestu stejně asi proskáče na gauči, takže ať si klidně sednou. Nervózně koukám do chodbičky a představuji si v mysli obrázek sousedního kupé, kde cestuje můj kamarád. Naprosté ticho a klid, sluchátka na uších, hlavy cestujících se synchronizovaně pohupují do stran, jak vlak projíždí oblouky a výhybky. Melancholicky si povzdechnu. Právě probíhá bitva o gauč.
Do našeho kupé se přibatolí malý svišť. O chvíli později přiběhne jeho maminka. Popadne ho a s důrazným povzdechem sdělí, že televizi rozhodně v tomto věku sledovat nebude! Trochu povolím napnuté svaly ve tváři a dovolím si se pousmát, jak ho táhne pryč. V duchu počítám. „Deset, dvacet…“, někde kolem šedesátky se malý klučina vrací a plácne sebou několik centimetrů od obrazovky. Maminka se objeví vzápětí, rezignovaně rozhodí ruce a sedne si na neokupovaný krajíček gauče. Děti, které doteď televizi sledovaly, si začnou opět hrát a lítat po kupé, neboť nově příchozí dítko ladí přepínač programů. Marně se ho maminka snaží od voliče režimů odtáhnout. V tu ránu je zpět. Nakonec jeho pozornost upoutají elektrické zásuvky pod oknem. Opět je odháněno. Zúčastněně se usmívám, neboť se cítím nesmírně potěšený z faktu, že někdo jiný řeší ty stejné záležitosti jako my, ještě relativně nedávno. Na chvíli zapomenu na žízeň.
Pardubice mizí v dáli a na chodbě slyším vytoužený zvuk. Z kuchyňského kupé, na kraji vagonu, vyjíždí cateringový vozík. Konečně je to tu. Očička mi svítí a vyslovuji objednávku. „V dětském kupé alkohol nepodáváme“, obratem a zcela automaticky odpoví stevardka, a její styl mi připomene počítačovou hlášku „Program provedl neplatnou operaci a bude ukončen“. Nadechnu se, prstem ukážu do uličky, ale než vyslovím druhou slabiku, stevardka okamžitě odpoví „Ne, ven vám to dát nemohu“. Je zcela jisté, že onu frázi má automaticky vrytou do repertoáru. Tíživě klesám do sedadla. Rozhlédnu se po kupé. Maminka dítka naproti na mě vrhne pohled, u kterého nevím, jestli je plný soucitu nebo posměchu. Není to poznat.
Vozík se stevardkou, kterou od této chvíle nemám rád, se rozjede k dalšímu kupé. Říkám si, jestli nás kamarád slyšel a jestli třeba nekoupí i jedno pro mě. Pak si vzpomenu na mou představu sousedního kupé, kde vládne zenový klid a celou myšlenku ihned zavrhnu. Zanedlouho se objeví v chodbičce, se sluchátky hozenými kolem krku. Jako by ho zrovna osvítilo mi oznamuje, že si stejně pivko dát nemůže, protože z nádraží v Ostravě musí vzít neplánovaně auto od jednoho našeho zaměstnance, které v neděli, po našem pobytu, poveze do Prahy. „Já taky ne, v tomto kupé vládne prohibice“, sdělím suše, zkřížím na truc ruce a tvářím se více naštvaně, než ve skutečnosti jsem.
Pražce brnkají, krajina se mění. Chroupám zbytek zákusku, který můj malý svišť nahlodal. Děti postupně řídnou a poslední půlhodinu cesty máme kupé celé pro sebe. Občas nějaké dítko strčí hlavu do dveří, ale můj okamžitě nasazený výraz Heleny Růžičkové z filmu Slunce Seno, ho okamžitě vrátí zpět do uličky. Jsem rozhodnut tohle kupé držet až do konce.
Pouze s osmnácti minutovým zpožděním šťastně opouštíme rychlíkový vagon na ostravském peronu a souprava nám mizí v dáli hřejivého letního večera. Vzpamatovávám se z této hrůzostrašné cesty, která vlastně vůbec hrůzostrašná nebyla. A děkuji životu za další dobrodružný zážitek.
