Článek
Protektorát Čechy a Morava neboli Böhmen und Mähren, byl nastolen 16. března roku 1939. Zhruba o devět měsíců později vydalo policejní ředitelství v Praze, které tou dobou už bylo plně v rukou Gestapa, občanskou legitimaci paní Boženy Vlasákové. Starý svět, jenž do této doby znala, se navždy zhroutil.
Pravda, nebyla to první válka, kterou zažila. Ale rozhodně jejím světem otřásla mnohem více. Však už jí bylo více než 69 let. Matka Růženky Vlasákové, která dospívala za první světové války a dostávala pohlednice z celé Rakousko-Uherské říše od svého milého na vojně, jistě nečekala, že lidstvo postihne v tak krátké době další totální převrat. Zažít v životě dvě světové války si lze jen obtížně představit. A tím hůř, co po určení nového evropského řádu pro Čechy následovalo v roce 1948.
Těžko se vžít do pocitů lidí, kteří těmito dějinami prošli. V případě Boženy a všech v tu dobu starších lidí, to mohlo přeci jen být v něčem jiné. Narodili se a dospívali v době vrcholu rakouské monarchie. Na němčinu byli více než zvyklí a novotu pro ně představovala hlavně změna světového a evropského uskupení po první světové válce.
I proto dnes částečně odmítám soudit psychologické repliky dávných událostí, jako jsou filmové počiny „Habermannův mlýn“ nebo dnes populární biografie bratří Mašínů. Soudit tehdejší dobu dnešní optikou zkrátka nelze.
Takže, co znamenalo vydání této nové občanské legitimace pro jejího nositele v roce 1939? Němci mají v oblibě razítka, emblémy a symboliku. Fotka nositele legitimace se orazila několikrát, aby se případný padělek nepodařilo zhotovit tak snadno. Zajímavé je zvláště nýtování fotografie nositele do koženkového pouzdra legitimace, které je vidět v pravém horním rohu fotografie.
Informace, v legitimaci uvedené, jsou samozřejmě jak německy, tak česky. Nositel již není občanem Československé republiky, ale protektorátu. Legitimace obsahuje vše, povolání i rodinný stav. V případě Boženy je to „witwe“, tedy vdova.
Popis osoby je samozřejmě také zvláštní, a ještě více otisk palce pravé ruky, ze kterého si myslím, nelze nic poznat. U téměř sedmdesátileté paní zřejmě necítili potřebu opatrnosti. Avšak pozdější léta ukázala, že lidé, od kterých se žádný odboj vůbec neočekával, ukrývali partyzány nebo spolupracovali s rozvědkami aliance.
Občanská legitimace samozřejmě nenahrazovala cestovní pas, takže nositeli neumožnila opustit protektorát. Největší dojem na mě asi udělalo nýtování fotografie, které svědčí o tom, že okupanti naší země nepočítali s žádným odbojem a celou situaci významně podcenili. Při použití lepidla by bylo jistě mnohem složitější vyrobit padělek než u nýtu, který lze jednoduše odvrtat.
Pravdou je, že fotografie je zčásti podlepená. Nedalo by však žádnou práci ji odlepit a nalepit novou tak, že by nikdo nepoznal rozdíl. Toto jsou možná zdánlivě nedůležité detaily, na které nacisté nakonec dojeli.
V čem spatřuji vzácnost takovýchto dobových dokumentů? Ta legitimace v zásadě není ničím až tak zvláštním. Musel ji v té době dostat každý občan nežidovského původu. Lidé mají tendenci zapomínat. Druhá světová válka je již téměř pro všechny spíše abstraktním pojmem a více méně se už několik desetiletí romantizuje v podobě filmů a počítačových her. Tato legitimace neprokazuje nic míň nebo víc než to, co bylo tehdy pro jednoho člověka smutnou realitou.