Článek
Těžce čitelný výraz ve tváři řidiče a jeho spolujezdce. Ruce pevně svírající volant. Upřený pohled před sebe s lehce vztyčenou bradou. Téměř statický posed a mimika herce Bena Afflecka. Jako piloti, prolétávající hustou mlhou, hledajíc přistávací plochu, prodírají se pomalu vpřed. Snad chtěli tudy pouze projet. Teď se však zdají lapeni býti v pevné temné husté a nepropustné síti.
Ano, zahraniční turisté přijeli do Prahy a uvítala je Jižní spojka. Na mapě to snadná zkratka ze západu na východ, v realitě však boj v džungli a dopravní loterie s nejistým výsledkem. Pomalu, vtaženi barrandovským trychtýřem, zjišťují, na jakém místě se to najednou ocitli. Zhýčkáni a ukolébáni dálniční jednoduchostí, nyní vytáčí své mozkové závity do nepoznaných frekvencí.
Ve snaze ne nepodobné skoku z nádražního peronu do projíždějícího rychlíku, snaží se obytné auto se zahraniční poznávací značkou zařadit do proudu vozidel, mířících dál do útrob silniční spojnice z jihu na východ. Labutě, plující po klidné hladině řeky Vltavy, zvedají své dlouhé krky, přihlížejíc dramatu, jenž se právě před jejich zraky odehrává na mostě. Auta jedoucí z leva se najednou přesýpají doprava a ty zprava se snaží dostat do dvou levých průběžných pruhů. Celá situace připomíná přesýpací hodiny přikurtované k sedadlu centrifugy. Zůstane-li naše vozidlo pozadu, bude nenávratně ztraceno ve sjíždějícím proudu a pražská čtvrť Braník otevře svůj hladový chřtán. Krotitel vozidla cítí, jak se mu na hlavě pomalu uvolňují vlasové kořínky. Avšak prozradit našim odvážným průkopníkům západní civilizace, že na jejich expedici je dále očekává úskalí dálnice D1 a město Brno, by v tuto chvíli bylo nemístné a kruté.
S velkým sebezapřením, a nutno říci, odvahou, naše vozidlo dále úspěšně hájí středový jízdní pruh a klestí si cestu po Jižní spojce. Nic ho nezajímá, že jej objíždějí vozy zprava, zleva. Dál, svrchovaným králem středového pruhu, směřuje vpřed jako jeden velký špunt made in EU. Hlavami jim proudí vzpomínky na legendy, které po barech vyprávěli předchozí cestovatelé… ti co se vrátili. Legendy o krvelačných nákladních vozidlech jedné nejmenované betonárky, sídlící na Kačerově. Jak bez lítosti ohodí sajrajtem každého, kdo se jim připlete do cesty a zůstávají po nich oblaka prachu, která okolí halí do mystického hávu plného strachu a beznaděje. Pozdě je na připojištění čelního skla, příliš pozdě jest.
Jako pouštní oázu, nyní vyhlíží posádka vozidla avizovaný sjezd na Chodov a slibné otevření cesty ven zpět na dálnici, zpět k jistotě. Zářící schody do nebe však záhy zhasne kolona a provoz rychle houstne, až se zcela zastaví. Průjezd Prahou zdá se nemožný být. Z dáli slyší hudbu sirén. Jsou to bludy hladových a žíznivých námořníků, ztracených v šedomodrých pustinách? Kdeže, to naštvaná sanitka si razí cestu mezi auty. Naši hrdinové se zdají být ztraceni. Z leva se tlačí dodávka kurýrní společnosti, zatímco autobus v pravém pruhu se nehodlá pohnout ani o centimetr směrem doprava. Houkající sanitka se zezadu pomalu blíží. To je situace. Napětí houstne, čas se krátí. Měl by zazvonit zvonec a spadnout opona, zaznít bouřlivý potlesk celým sálem, ale nic se nekoná. Sirény se blíží. Všechny pohledy míří na ně. V autobusu dítě nalepilo obličej na sklo a rozpláclý pohled skrze něj je proťal jako šíp. Veverka na protějším stromě přestala chroupat oříšek a upřela pohled k dramatu na silnici. Čas se zastavil, zatímco její nachroupaný oříšek pomalu padá do vysoké trávy, svět kolem stojí. Přítomnost všechny pohltí. Napětí lze krájet.
V tu chvíli vykoukne bočním oknem flegmatický autobusák a vrhne na dodávku kurýrní společnosti, která se aktivně snaží o fúzi s naším zahraničním vozidlem, nechápavý pohled. Zaleze zpět. Vzduchový kompresor si ufoukne salvu vzduchu a kola se náhle pohnou vpřed. Dítě po skle sklouzává dolů, mizí někde v sedačkách a cesta pro sanitku se právě otevírá. Kola světa se opět roztáčí. Řidič dodávky zjišťuje, že karavan našich hrdinů míjí jen o milimetry, prudce strhává volant doleva a vrací se do svého pruhu. Veverka zjišťuje, že jí upadl oříšek na zem. Kolona se rozjíždí a hrdinná posádka našeho vozu si z čel stírá pramínky potu. Všemi projede záblesk štěstí a radosti ze života. Z tmavých mraků vykoukne slunce a vysněný exit směr pryč se blíží.
Praha našim hrdinům pomalu mizí v zádech, snad i slzička nostalgie ukápne. Však soustředit se ale musí na budoucnost. Čeká je dlouhá dálnice D1 a město Brno. Avšak všechny je hřeje vědomí, že zde se už opravdu nemůže nic stát.
zdroje: výhradně vlastní pocity z cestování po hlavním městě
