Roadtrip na střechu Evropy - Estonské jezero Peipsi

Transporter T5 uhání po rovné silnici asi sto deset kilometrů v hodině. Lesy střídají pole, která však pomalu nahrazují mokřady. Před námi je estonské město Mustvee, které by šlo asi volně přeložit jako „Černá voda“. Estonština je trochu podobná jako finština. Estonsko je takové malé Finsko, ke kterému chovám velkou oblibu. Estonci jezero nazývají Peipsi. Podobnost s oblíbenou limonádou se zde přímo nabízí.

Horko, které nyní panuje v rovné krajině, je spalující. Teploměr v autě atakuje třicet pět stupňů. Blížíme se k největšímu jezeru Estonska, k jezeru Peipus, o které se Estonsko dělí s Ruskem. Hranice jej protíná zhruba v půli a na severní části jezera se stáčí k východu k ústí řeky Narva jõgi. Opět si všímám podobnosti obou jazyků, kde ve finštině znamená „joki“ řeku. Vždy mě fascinovaly rozdíly v jazycích.

K jezeru Peipus jedeme zcela na slepo. Máme v plánu najít vhodný kemp co nejblíž k vodě, přesto ve stínu vysokých borovic a co nejméně obydlený karavany. To je celkem jemný filtr a jak lemujeme západní pobřeží jezera, začínám mít lehké pochybnosti, že takové místo najdeme.

Čím více na sever od Mustvee míříme, tím kultivovanější pobřeží se nabízí k pohledu. Hledáme nějaké divočejší a ukryté místo. Kemp blízko vesničky Raadna nabízí přesně to, co hledáme. Lesní cesta nás dovádí až k lesnímu kempu Raadna telkimisala. Parkuje se přímo u stanových míst, která jsou vsazená přímo do borovicového lesa. Téměř každé stání má posezení se stříškou, lavicemi a železný gril. Téměř naprosté soukromí.

Radek vyhazuje auto tempem, jakým jsem ho nikdy pracovat neviděl. Staví se stany a pláž jezera nás vítá svou osvěžující náručí. Hodina a půl sjíždění celého západního břehu se nakonec vyplatila. Jsou věci, které si člověk nenaplánuje předem. Kolem odbočky jsme projeli několikrát v obou směrech. Naši pozornost nakonec upoutaly dvě autobusové zastávky, které zde působí trochu zvláštním dojmem. Nikde tu totiž kolem nic není.

Hladina jezera je naprosto skelná. Není na něm ani jediná vlnka. Koruny borovic jsou také téměř nehybné. Vše je statické, jako kdyby okolní scenérii někdo maloval na plátno. Z okolí je cítit klid a pohoda. Brouzdám se vodou po kolena, docela daleko od břehu. Je to takový velký Balaton. Přemýšlím, kam se asi až dostanu, než si pro mě přijede ruská pohraniční stráž, jako ve filmu „Svéráz národního rybolovu“.

Je krásný večer. Hladina jezera pomalu tmavne a z břehu se z pod úkrytem borovic nese tón kytary. Radek ladí strunu, a přitom praská oheň. Brzy se estonským krajem nesou české trempské písně. V tuto chvíli je nám všem dobře na světě. Od domova nás dělí šestnáct stovek kilometrů a naprosto nic sem nedoléhá. Člověk musí cestovat, aby si uvědomil, jak moc má rád svůj domov a co vše si z něj na cesty sebou bere. A teď nemyslím to naše velkolepé vybavení. S námi cestuje naše česká duše. Proto je to auto tak těžké.

Jsme tu celkem pestrá smečka lidí. Exempláře, které si lze jen představit na složení party lidí, kteří jedou objevit krásy severu. Pro mě je to spíš jakýsi návrat domů do míst, kde jsem žil. Pobaltí je ale můj první zážitek a jsem jím ohromen.

Zítra nás čeká cesta do Tallinu a nalodění se na trajekt do Helsinek. Ač jsem beznadějný milovník severu, trochu mě mrzí, že tady nemůžeme strávit více času. Cítíme se v Pobaltí příjemně. Možná je to tím, že naše země nepatří tak zcela do západní kultury. Ta útulná atmosféra zde je zcela přirozená. Cítíme zde především svobodu. Je to takový malý sever, se svými typickými přírodními projevy, a přesto s takovou nenucenou nám blízkou kulturou. Pro mě, který žil několik let ve Švédsku, je to zcela nový a zvláštní pocit.

Možná na tom mají podíl i ta vypitá teplá piva, protože způsob, jak je vychladit, jsem zatím nevynalezl. Možná trochu také zapůsobila ta slivovička, kterou běžně nepiju a kterou mě přinutil vypít Radek. Pravda jest, že člověk si prostředí vytváří ku obrazu svému.

A i když zítra ráno jen ztěžka odlepím jazyk od patra, dnes si užívám krásného večera, ve společnosti skvělých lidí a obklopen nádhernou divočinou.

Možná to bylo tou bujarou nocí. Možná to bylo tím masem na gril, které jsme koupili v Tartu a pak se s námi několik hodin pařilo v autě. A možná to také bylo lodní kuchyní. Ale faktem je, že poslední část plavby do Helsinek jsem strávil s hlavou blízkou toaletní míse. Pro mě, jako zkušeného truckera-námořníka, opravdu nový pocit.