Článek
Před betonovou budovou naší pražské kanceláře stojí Volkswagen Transporter T5 Long, s místy pro devět lidí. Sedím na zídce a jedním okem koukám do mapy, zatímco druhým pobaveně sleduji Radka, jak se snaží do zbytku prostoru vecpat kytaru ve futrálu. Dva rýžovací splavy a dvě pánve už jsou dávno naloženy kdesi v podpalubí pod všemi těmi kempingovými krámy. Kolem auta stojí v hloučku šest dalších lidí, našich přátel spolucestujících. Koukají, kdo vyhraje tento soubboj. Radek nebo kytara, která vytrvale vzdoruje uchvatiteli?
Přemýšlím, jestli to byl dobrý nápad, vyrazit na noc po pracovním dni, a ještě k tomu v pátek třináctého. Už teď bych to v tom horku nejradši zalomil a usnul. Cesta na sever je však dlouhá a prvních patnáct set kilometrů je třeba mít za sebou co nejrychleji.
Posádka je zde a zbývá už jen kopnout do vrtule. Jdu si prohlédnout místo řidiče, které se mi na dalších čtrnáct dní stane domovem a o které se budeme dělit s Ráďou. Všude jsou batohy. Dokonce i mezi mnou a Ráďou na místě spolujezdce je hromada krámů. Plechovky piva vyplnily veškerý zbylý prostor o velikosti dvacet centimetrů krychlových. Takovou logistiku chválím a Radek se zhostil role pěchovače s naprostou noblesou. Uvidíme, jak se mu to bude líbit dělat dvakrát denně.
Sedmá hodina večerní nás zastihuje na dálnici směrem k polským hranicím. V životě bych nevěřil, že se to vše do Transporteru vejde a k tomu ještě osm lidí. Čím déle s autem jedu, tím více se do něj zamilovávám. Někdo považuje design Volkswagenu za nudný. Možná není příliš výstřední, ale zato je vše na svém místě. Přehledné přístroje a po ruce. Nic mě z přístrojové desky za jízdy neruší. A na téměř osm tisíc kilometrů dlouhou jízdu je to velká výhoda. Praktičnost a kompaktnost jsou heslem měsíce. Kaštani* jsou naložený na dvou trojsedadlech za námi a k nám dopředu doléhá jen tlumené povídání.
momentka z cesty
Těžko říct, kolik celkem vážíme, ale horské silnice, které prochází česko polským pohraničím, dávají autu trochu zabrat. Táhlá stoupání zvládá 103 kilowattový motor s přehledem i takto obtěžkaný, ale prudká klesání jsou trochu problematická. Snažím se moc nebrzdit. Brzdový pedál mi vibruje pod nohou, jak se brzdové kotouče náhlým zahřátím zvlní. To je trochu problém těchto aut. Předek je oproti zadku poměrně těžký a přední brzdy zde dostávají pořádně zabrat. Přál bych si tu mít motorovou brzdu nebo retardér, jako mají kamiony.
Po půlnoci najíždíme na dálnici do Varšavy. Střídáme se s Radkem u kormidla po dvou hodinách. Zadek auta spí a je tam ticho jako v pohřebáku. I my dva už jsme unavení, ale rychlé střídání nás udržuje trochu při životě. Skandinávii a Finsko mám projeté skrz na skrz, ale v Polsku jsem poprvé. Udivuje mě, jak pěkné a dobře organizované dálnice zde mají. Světelné tabule upozorňují na vše, co se odehrává daleko před námi. Neprojíždíme absolutně žádnými vykopávkami, jako je to běžné v Německu. Poláci holt mají hotovo.
Těším se po dvou letech zase nahoru. Moje imaginární druhá půlka tam stále žije, zatímco ta druhá se odstěhovala zpět do Čech. Od té doby se snažím obě půlky zase dohnat k sobě a daří se mi to právě když se vrátím do své severské divočiny.
Před hodinou jsem předal volant Radkovi a odpočívám na sedadle spolujezdce. Jsme někde ve vnitrozemí Polska a cítím, jak mě pomalu opouští stres z práce v kanceláři. Objednávky, faktury, servisy a vše co souvisí se správou velké flotily kamionové dopravy, zůstává někde daleko vzadu. S naším autem nestačí držet krok a vzdávají to. Mažte zpátky do Prahy!
Dobře poznám, kdy už toho má Ráďa za volantem plné kecky. To si začne hrát s rádiem a potom s ventilací. Sklápí foukání vzduchu dolů, pak zpět na sebe a zase dolů. Záměrně najíždí levým kolem na dělící čáru, která je na většině moderních dálnic vroubkovaná a vydává nepříjemné drnčení. V tu chvíli se ho většinou ptám, jestli nechce vystřídat.
Po hodině jízdy, kdy jsem převzal volant, projevuji zase já své typické známky únavy. Čím dál tím víc zpomaluji, až se nakonec přistihnu, že jedu několik desítek kilometrů devadesátkou za kamionem. To jim většinou není příjemné. A tak mi dají brzdovými světly jasně najevo, že o jízdu v konvoji s dodávkou nestojí. To se zase Radek probírá z dřímot a nabízí se k vystřídání. Oba máme své zkušenosti s dlouhými jízdami s kamionem a ve společné dodávce z půjčovny nám to dobře klape. Je nutné znát své limity a nestydět se říct, když toho má člověk dost.
pěchování nákladu před odjezdem z kempoviště
První noc bude nejnáročnější. Do hlavního města Lotyšska musíme ukrojit patnáct set kilometrů. Máme v plánu pokračovat v cestě i po rozednění a s menšími přestávkami dojet až nad Rigu, kde jsme si vyhlídli na netu pěkný kemp přímo u moře. Uvidíme, jaký bude ve skutečnosti. Z Polska toho tedy moc neuvidíme. Je to pro nás spíše tranzitní země.
Svítání nás zastihuje ve Varšavě, kde musíme znovu dotankovat. Auto ještě pospává, ale jak se rozednívá, tak se i my nabíjíme novou energií. To nejúnavnější máme za sebou. Obcházím vůz, koukám na gumy a užívám si roli samozvaného palubního inženýra. Nejradši bych to však zalomil v přilehlém křoví. Vypadá však, že slouží unaveným pocestným jako záchod. Místo toho raději koupím kafe a jede se dál.
Panelovou hradbu Varšavy necháváme rychle za sebou. Na dálnici do Bělostoku nás přeci jen čekají nějaké ty práce na silnici. Dálnice se teprve staví a my kličkujeme mezi staveništi po nezpevněných prašných cestičkách. I přes tu hrůzu si zde provoz zachovává jistou plynulost. Na pověstné šílence mezi řidiči v Polsku narážíme až na silnici první třídy vedoucí k litevským hranicím.
Nějaké předjíždění do nepřehledných zatáček přes plnou čáru je nijak nevzrušuje. Možná jsem po probdělé noci lehce přecitlivělý, jak to často bývá, ale raději se držím v relativně bezpečném zákrytu kamionu jedoucího před námi.
Zmocňuje se mě zde zvláštní pocit napětí, když se blížíme do úzkého průseku vedoucího do Litvy mezi Kaliningradem a Běloruskem. Kolem poledne však dojíždíme k litevské hranici a konečně se střídáme v řízení. Průjezd Litvou si užiji na sedadle spolujezdce.
*Kaštany nazývají slangově řidiči městských autobusů své cestující
