Článek
Sedím na místě spolujezdce a s lehce vykulenýma očima pozoruji policejní zátarasy podél celé cesty. Nejsou to ty zátarasy, co mi způsobují onen vyvoraný výraz ve tváři. Pomalu se vzpamatovávám z lehčí otravy jídlem, které jsem na trajektu z Tallinnu do Helsinek přijal a také vrátil. Zákon zachování energie byl splněn. Celníci nás slovili hned u výjezdu z přístavu, protože jsme zůstali daleko za ostatními. Museli jsme najít toaletu, kde jsem mohl zdárně dokončit své dílo.
Proč jsou všude ty policajti se samopaly? I celníci se chovali značně podezřelým, pro mě moc nevídaným způsobem. Helsinky jsou plné uzavírek a hlídek. Razíme si pomalu cestu na vnější okruh, zatím co já se staženým okénkem lapám po čerstvém vzduchu, jako pes, kterému je v autě horko. S mýma ušima a napůl vypadlým jazykem z pusy, si mě kolemjdoucí snadno s psíkem spletou. A já se mezi tím těším až nás zastaví další hlídka a bude se ptát, co tu děláme. Radek doufá, že k tomu nedojde. Protože jestli má z něčeho opravdu strach, tak je to představa, že bude muset vyložit veškerou naši bagáž a po důkladné celní prohlídce opět vše narovnávat zpět do auta. A jelikož jsme včera v estonském Tartu udělali čerstvé zásoby, vezeme toho o mnoho více.
Neodolal jsem a koupil jsem v Estonsku krásné plechovky s pivem, s motivem větrných mlýnů. Za nedlouho zjistím, že obrázek je lepší než jejich obsah. To už tak ale v cizině chodí. Ochutnal jsem mnoho skandinávských piv. Ale tomu našemu se chutí nic nevyrovná.
Tallinn
Čerstvý vzduch a dva Endiarony mě trochu staví zpět na nohy, třebaže sedím na zadku. Nevím, co jsem tam snědl špatného. Mám za sebou stovky přejezdů a náletů na lodní kuchyně a nikdy mi nic zlého nebylo. Možná lehčí úpal ze sluníčka, únava nebo kdo ví. Pouštím to z hlavy. Následující den budu mít dietu a snad se dám do původního stavu. Budu muset. Radek to celé na sever Finska neodjede.
Zastavujeme se několik kilometrů od letiště ve Vantaa, kde jsem jako řidič kamionu sedával na skále poblíž ranveje. Trávil jsem tu dlouhé letní večery při cestách lodí ze Švédska. Skála, která je přímo u přistávací plochy, umožňuje krásný výhled na přistávající stroje. Málo které místo na světě umožňuje výhled téměř až do kokpitu sedajících letadel. Je to pěkné místo a nebývá v obležení spotterů.
Holky tu chtějí sehnat nějaké pohlednice a já si jdu koupit vychlazenou colu. To je přesně to, co potřebuji. Raději bych vychlazené pivo, ale to si tady nekoupím. Ty naše plechovky jsou stále teplé, jak byly několik hodin ve vyhřátém podpalubí trajektu. Stále jsem ještě nevynalezl způsob, jak to pivo za jízdy uchladit pro večerní konzumaci.
Třebaže se cítím jako padlý finský voják, těším se na večer. Čeká nás cesta ven z Helsinek směrem na sever. Do tmy se pokusíme najít nějaké místo na přespání a zítra pojedeme dál až do Rovaniemi, nad kterým překročíme polární kruh. V obchodě se ptám, proč je město tak střežené. Odpověď mě šokuje. Nestal se zde žádný incident, ale mají zde dnes slet americký a ruský prezident.
noční Finsko (2:34 ráno)
Helsinky jsou rozhodně zajímavým městem. Jako turista jsem se sem nikdy nedostal, ale s kamionem mám zde za sebou spoustu vykládek i v samotném centru. Z pohledu infrastruktury silnic je město něco jako velký vějíř. Má dva velké okruhy, vnitřní a vnější „kehä“. Lze se jimi dostat pohodlně a bez větších zácp do každého koutu města. Hlavní cesty se pak potkávají v jednom výchozím bodě, kterým je přístav. Nás však čeká „Susiraja“, což je finský slangový výraz pro vše, co leží za Helsinkami. Právě za nimi se vine tato pomyslná „Vlčí hranice“. Přesně tak to je. Civilizace jsou Helsinky a za nimi už začíná nádherná divočina. Jsou to místa, které důvěrně znám a kde se cítím jako doma. A tak se nabízím, že budu řídit. Radek se tváří pochybovačně, protože je to sotva hodina, co jsem se sotva držel na nohou a místo finského severu více přemýšlel o finské nemocnici. Nechce se mi spát, na jídlo nemám ani pomyšlení a toužím po tom se jen uvelebit v pohodlné sedačce našeho minibusu a houpat se po finských silnicích směrem k severu.
Možná jsme všichni utrpěli lehčí úpal na tom zákeřném estonském slunci. Zadek auta spí. Je tam naprosté ticho. Radek na sedadle vedle mě také lehce poklimbává. Z rádia mi hraje Israel Nash a jeho album „Rain plans“. Krajina sviští kolem a my jedeme vstříc pomalu zapadajícímu slunci. Moc dobře ho zde znám. Čím více se budeme přibližovat k severu, tím déle bude nad horizontem světlá záře. Až se nakonec dostaneme do bodu, kdy slunce vůbec nezapadne. Z bodu těsně nad horizontem se opět začne zvedat a uvítá nás nový den. To je ale až daleko na severu, a ještě mnoho stovek kilometrů před námi.
I přes tu otravu jsem natěšený na sever jako malé dítě na vánoční dárky. Jsem rád, že nikdo v autě teď nemluví a já mohu okolí plně vnímat všemi smysly. Zatím nasávám hlavně aroma z hruškovice, která se v Tallinnu zatoulala pod zadní sedačky a zbytek jejího obsahu vyčistil podlahu auta. Přemýšlím, jestli si toho závanu při kontrole všimli. Rozhodně jsme z toho měli trochu vítr. To vše je ale dávno za námi a naše auto míří vstříc nekonečně dlouho zapadajícímu slunci.
