Článek
Jestli jsem předtím neměl rád Prahu, tak teď ji nesnáším ještě o něco víc. Ale jedna věc se řidičům v tomto městě musí k dobru přiznat: K autobusům jsou velmi ohleduplní. Nebo, že by zde hrál roli strach? „Najeďte si trochu víc ke středu“, radí mi instruktor. „Ať musí zpomalit a uhnout se, pro ně je to snazší“, doplňuje. Kde já jsem jen tuhle hlášku slyšel? No ano, Terence Hill, ve filmu Dva machři mezi nebem a peklem: „Však oni se uhnou…budou muset“. Ode dneška moje nové motto za volantem autobusu autoškoly.
Pravda je, že do podobných míst, jako jsou Herink a Dobřejovice, kousek od Prahy, jsem se dostával v Norsku pravidelně. Úzké silničky a kopcovitý terén. Tak nevím, jestli to dělá přirozený respekt nebo to velké „L“ za čelním sklem autobusu, že protijedoucí řidiči zůstávají nehnutě stát za hranou krajnice. V Norsku tedy rozhodně ne.
Občas mrknu okem vedle na „trestnou lavici“, na které sedí můj instruktor a hledám, kde má schovaný onen proutek, kterým prý vždy šlehne přes prsty žáka, který si vozí pravou ruku položenou na řadící páce. To je krásný zlozvyk, který bych sám moc rád vykonával. Ale nemohu, protože věřím, že ono záhadné mlátítko se odněkud objeví a rychle najde svůj cíl. Nakonec, pan „Mučitel“, se mě jen snaží co nejlépe připravit na závěrečné zkoušky.
„Jsem váš nový mučitel“, představil se mi pan instruktor prvně do telefonu. A já jsem si ho v něm i tak pojmenoval. Doufejme, že zkušební komisař nebude vyšší level, tedy kat. A ona trestná lavice, to je takové to výklopné sedadlo nad předními schody do autobusu. Měl jsem tu čest na něm jet zpáteční jízdu z Budějic do Prahy a mohu jen potvrdit, že jeho název skutečně nelže.
Onen letní výlet do Českých Budějovic byl vlastně mým zatím nejzajímavějším zážitkem z autoškoly. Z Prahy do Budějek jsem řídil já, v rámci hodin výcviku. A dojeli jsme tam. V Budějkách šly magnetické nálepky autoškoly pryč a do autobusu se nahrnula tlupa potápěčů, chystajících se na zájezd do Egypta. Z Budějek jsme je vezli na pražské letiště, odkud v noci odlétali do severní Afriky.
Než jsme dojeli na Ruzyň, byli jsme já i Mučitel přežraní koláči a různým božským pečivem, neboť jeden z účastníků má pekárnu kdesi v Budějkách u Černé věže. A krabice s dobrůtkami kolovala celým busem. Tedy takové domácí, čerstvé a nadýchané koláče jsem ještě nejedl. Uvědomil jsem si, kolik různých lidí řidič autobusu potká a jak rozmanitá práce to asi je. A v neposlední řadě, že si ho také lidé váží. A jsem rád, že v rámci výcviku pouze zbůhdarma nespalujeme naftu prázdnou jízdou zákeřnou Prahou, ale spojíme ji s něčím opravdovým. Samozřejmě, že za volantem sedím já, jako žák, pouze když jedeme pro lidi prázdní.
Jestli je něco, na co si u autobusu, na rozdíl od kamionu, těžce zvykám, je to ona výkladní skříň, alias přední okno. Je z něj naprosto úchvatný rozhled, to musím uznat. Ale vše, co vidíte, vidí také vás. Právě na rozdíl od kamionu. Nejpoužívanější tlačítko přístrojové desky za mého výcviku, je tlačítko elektrických rolet čelního skla. To nízké říjnové zákeřné ostré slunce si vás ale v autobusu najde všude. Zatáhnu roletu moc dolů – nevidím do zrcátka. Zatáhnu ji méně – nevidím skrze slunce nic. A boční okna rolety nemají. A přesně nad pravými předními vstupními dveřmi, těsně nad hlavou mučitele, pouští slunce ostré paprsky malým oknem přímo mně do obličeje a nejde se ho zbavit. Už se přestávám divit těm nehodám, kdy autobus skončí na přehledné silnici v pangejtu. To slunce je všude. No ale ta hvězdná obloha, když jsme jeli z Budějek, to má tedy přes tu výkladní skříň také něco do sebe.
„Netrhejte tak tím volantem při výjezdu na hlavní“, říká mi Mučitel. Celkem obdivuji, že mi ještě vyká. Je to profík. Já sám bych se už nakopal do zadku. Zase mě přistihl u jednoho zlozvyku z jízdy se soupravou. Jako správce vozového parku kamionové dopravy, se dostanu za volant kamionu už málo. Ale ze života ve Švédsku a z jízd po Skandinávii mi pár zvyků zůstalo. Třebaže už je to hodně let zpátky. A při jízdě s tandemem to tak do křižovatky člověk dělá, že s tím trhne jakoby zpět, aby se vlek rychleji srovnal. Mučitel říká, aby se lidem neudělalo špatně z té mé jízdy. Kaštani* by měli být připoutaní, říkám si, ale pouze jen v duchu. Přeci jen, bojím se mlátítka. I když si nejsem jistý, zda skutečně existuje. Pan Mučitel ho vždycky jakoby hledá. Na první jízdě ho chtěl dokonce nahradit deštníkem. Ale, nechce se mi to riskovat.
Pantechnicon autobus, Kässbohrer Setra z roku 2005, je už babičkou. A je to ještě ta stará poctivá práce. A já zjišťuji, jak jsem vší tou modernou odvykl těmto strojům, kde ještě musíte šlapat na spojku a pedály, které noze kladou docela velký odpor. Jak jiné to je třeba proti dnešním kamionům s automatizovanou převodovkou a pedály citlivými na dotek, že je řídíte třeba i bos. Kdežto u tohoto stroje si připadám při ovládání pedálů jako slon v porcelánu. Strašně dlouho mi trvá, než se na ni naladím. Než poznám, jaké zacházení ji vyhovuje. A musím říct, že takových strojů si vážím. Mají jakousi duši a individualitu. A jízda s nimi je zážitkem. A také je to tím, že sám jsem takové individuum.
Někdy si za jízdy říkám, jaké by to asi bylo jet se starou Karosou, kde kvalty musíte lovit ještě někde u podlahy. Takovými jsme jako děti jezdili na školu v přírodě a podobné akce. Už tehdy mě učarovaly. Něco na těch autobusech je. Něco zvláštního, lákavého. Zcela jiného než na kamionech, třebaže ty jsou moje životní láska i prokletí.
No, nevím, jestli se někdy dostanu s autobusem do provozu. Přeci jen, řidičák na bus si nedělám s vizí, že bych se stal jeho stálým řidičem. Ale člověk nikdy neví. Když jsem si v roce 2008, bože to už je dávno, rozšiřoval skupinu z „céčka“ na „éčko“, také jsem si nemyslel, že bych kdy jezdil s kamionem po Skandinávii. No a stalo se.
Víte, jak se to říká: „Chcete rozesmát boha? Řekněte mu o svých plánech.“
* kaštani - autobusácký sleng pro cestující
