Článek
Řidičský průkaz jsem dělal celkem čtyřikrát. Ne, že bych tolikrát neuspěl, ale na osobní auto jsme měli zkoušky školou z větší části hrazené. Tehdy se vedení školy rozhodlo, že Autoelektrikáři „céčko“ nepotřebují, a zdarma ho dali pouze automechanikům. Při nástupu do zaměstnání jsem si tedy musel céčko zaplatit sám. Později jsem si řidičský průkaz rozšířil o „éčko“, tedy přívěs, a nakonec ještě profesní řidičský průkaz.
Cvičné jízdy s osobním autem byly zábavné. První instruktor byl cholerik a dobrovolný hasič, který přísahal, že jestli mě někdy bude vystříhávat z vraku auta, tak mi ještě přidá. To je povzbudivé gesto pro vytřepaného žáka autoškoly. Když platí škola, nemusí si brát s žáky servítky.
Druhý instruktor byl extrémní flegmatik, který za jízdu řekl sotva dvě slova. Za moji první a jedinou skoro nehodu může rádio. Kdesi na Žižkově, v úzkých uličkách, hráli skladbu Pražského výběru, tu, jak tam hrajou na cimbály a všechny myši tancovaly. Představte si to. Červená Felicia autoškoly s doprděným sedmnáctiletým studentíkem, bloudícím žižkovskými uličkami. Vedle sedí mrňavý holohlavý instruktor se zkříženýma rukama, tvářící se jako socha. A do toho hraje tenhle nekonečnou dobu gradující song. Chtělo se mi vybuchnout smíchy, ale netroufl jsem si šáhnout na ovladač rádia, protože pan učitel se při poslechu tvářil jako v rauši. Věděl jsem, že to ale dlouho nevydržím. V jednu chvíli jsem si nevšiml přednosti zprava. Instruktor to na poslední chvíli zamázl a song skončil. Pak hráli „Pražákům, těm je hej“. A já ani nevěděl, kde to vůbec jedu.
U závěrečných zkoušek jsme byli dva žáci, instruktor „myšák“ a komisař, který nápadně připomínal Mr. Beana. Tvářil se nadmíru znuděně. První jel kluk od mechaniků. Jelo se do obchodního centra ve Štěrboholech. Komisař, sedící vzadu za instruktorem, se jen rozhlížel po okolí, s takovým tím typicky beanovským výrazem. Nevšiml si ani, že na pedály šlape víc instruktor než žák. Já jsem seděl vedle komisaře za řidičem a vůbec jsem se netěšil na cestu zpět, kterou jsem měl jet já. Dramatický závěr přišel na samotném konci jízdy, kdy kolega student při parkování u obchodního centra lehce odřel zaparkované auto. Všiml jsem si toho já i instruktor, tak trošku tam něco křuplo. Komisař se však tvářil spokojeně, vystoupil a šel si nakoupit. Instruktor řekl tichým raněným hlasem: „Doufám, že přijde dřív komisař než majitel toho auta vlevo.“ A tak jsme seděli a čekali.
Jako první přišel komisař. Jel jsem já a modlil jsem se, abych to měl už za sebou. Na poslední světelné křižovatce jsem byl už tak šťastný, že jsme zpět, že jsem ji projel na červenou. Myšák ztratil barvu v obličeji, ale komisař se zrovna díval jinam. Rozhlížel se po okolí s takovým lehce sjetým výrazem ve tváři. Dobře jsem ho viděl v prostředním zpětným zrcátku. Měl jsem raději sledovat semafory.
O několik let později, u závěrečných zkoušek na přívěs, nás bylo pět. Ani jeden z nás neměl prakticky žádnou praxi ani na sólu. Při cestě na parkoviště, kde stála souprava s přívěsem, se zkušební komisař zeptal, kvůli čemu si skupinu rozšiřujeme. Začal mnou a tím také skončil, za vyděšených výrazů ostatních žáků i instruktora autoškoly.
Pověděl jsem pravdu. Tehdy jsem se chystal za prací do Norska na servis SCANIA a chtěl jsem mít v řidičáku i přívěs, kvůli lepší kvalifikaci. Servisy jsou radši, když si zaměstnanci mohou navážet na dílnu soupravy celé, když je práce i na přívěsové technice. Včetně případné zkušební jízdy.
Komisař tedy usoudil, že vlastně budu potřebovat zvládat hlavně manipulaci, včetně couvání se soupravou. Nahrál jsem mu do karet přímo fantasticky. Zkušební souprava neopustila parkoviště. Komisař se rozhodl, že při závěrečných zkouškách se bude couvat mezi kužely. Nenávistné pohledy ostatních žáků mě naráz probodly. Couvání nás v autoškole neučili. Na cvičných jízdách jsme si vodili přívěs hezky za sebou a jen dopředu.
Pan komisař se pohodlně usadil na betonový kvádr, který vytyčoval hranici parkoviště a na který vrhal stín nedaleký topol. Legrace mohla začít.
Kužely padaly, jako vojáci do krytů na frontě. Instruktor je nestačil sbírat a tajně je posouval dál od sebe, aby se zvýšila naše šance se mezi ně trefit vlekem. Netrefil se nikdo. Servo starého Mercedesu SK naříkalo ve smrtelné agonii a oj vleku se kroutila do všech směrů. Tehdy bych přísahal, že jsme na ni museli udělat uzel. Tolik poloh, které toho dne na parkovišti vystřídala zkušební souprava, nezná ani Kámasútra. Pan komisař spokojeně seděl, žvýkal bagetu a popíjel ledovou kávu z plechovky. Instruktor autoškoly stál poblíž a po čele mu stékaly kapky potu. Venku bylo asi 35 °C. Nakonec dostal svolení nám trochu pomáhat, takže se připojil k zábavě. Visel na schůdcích kabiny a snažil se nás nějakým způsobem dirigovat na cíl.
Peklo na Zemi. Krátký valníkový přívěs byl za plachtovou nástavbou náklaďáku sotva vidět. Když už se ho někomu povedlo srovnat, zjistil, že stojí několik metrů mimo stání ohraničené kužely. A celá snaha tak začínala na novo. Střídali jsme se a postupně odpadávali jako mouchy.
Konec tragikomického divadelního představení zastihl nás pět stojících sklesle v řadě, s rukama od volantu vytahanýma víc, než měl šimpanz Judy v seriálu Daktari. Instruktor autoškoly maloval špičkou boty do štěrku na zemi obrys malé šibenice, když v tom přišel překvapivý verdikt. „Všichni jste prošli“ No, nebyla to zábava?“
Nakonec jsme byli rádi, protože v ostrém provozu bychom toho mohli napáchat víc a tam by nám to odpuštěno nebylo. Práci v Norsku jsem nedostal. Byl rok 2008 a přišla krize.
