Truckerem ve Švédsku - Je dobré vozit doutníky

Někdy mě ten Sergej opravdu vytáčí, jak je v klidu. Zrovna jsem ze sebe vymáčkl snad nejvíce slov v životě, v nejkratším časovém úseku, do jakého jsou schopna se vejít. Ani Scatman by to nestihl vychrlit rychleji. Skoro jsem lapal po dechu, když jsem skončil. Muselo to ze mě ven. Chtěl jsem toho skladníka v Södertälje zabít a přísahám při straně a Leninovi, že bych to udělal, kdyby nepřišel jiný řidič a nevyrušil nás z vyhroceného dialogu.

Ani ta záměrná narážka na stranu a Lenina však Sergeje nevykolejila. Také není Rus, ale Lotyš. Tím víc ho to mohlo namíchnout. Jen si zapálil dýmku, potáhl a s naprostým klidem vypustil do večerního chladného vzduchu obláček bílého dýmu. Přitom bedlivě poslouchal, jak si vylévám srdíčko, však nehnul ani brvou.

Vždyť toho skladníka také zná, také tam jezdí. Chová se snad k Sergejovi jinak? Jeho klid a mlčení ve mně vyvolává otázky. Čekal jsem, že mě v mé oprávněné zuřivosti podpoří, on však mlčí a kouří dýmku. Jeho výraz je takový, jako by zde ani nebyl přítomen a žádného dramatu lidského světa se neúčastnil. Má v té dýmce opravdu jen tabák?

Končím, nemá smysl mu nic vysvětlovat. Úplně jsem se z toho unavil a nejevím žádný zájem v tom pokračovat. Sergej si sedá ke mně na lavici u ohně, který jsme před hodinou zapálili. Je pátek a výjimečně jsme přijeli na farmu u švédského Klippanu oba. Takže se griluje a popíjí. To bude asi ten důvod. Přes týden za volantem kamionu si člověk s nikým moc nepopovídá a když ano, musí to být zrovna onen omezený trouba, co rozhoduje, jestli dostaneš náklad nebo budeš dva dny čekat. Skoro jsem tam strávil víkend a pokud by se to stalo, hlavní město Švédska by v pondělí objevilo o jednu zavražděnou mrtvolu navíc.

Ptám se Sergeje, jak to dělá, že si dokáže udržet klid v situacích, kdy se vlády ujímají emoce. Ten však jen potáhne z fajfky a pustí do vzduchu další obláček dýmu. „Takže si zapálíš fajfku jo?“ Pronesu ironicky. „Ano,“ dočkávám se překvapivé odpovědi. „To fakt?“ Ptám se vážně. „Ano,“ dostávám totožnou odpověď. „Já ale fajfku nekouřím,“ namítám sarkasticky. „Kup si kávové doutníčky,“ odpovídá Sergej způsobem, který mě odzbrojuje. Je pravda, že kávový doutníček si občas, několikrát do roka, zapálím. Nevím ani proč. K cigaretám jsem nikdy nepřičichl a popravdě ani neumím kouř vdechnout do plic. Nejspíš bych se začal dusit.

Na radu Sergeje jsem si ale balení doutníčků pořídil a čekal na příležitost jejich moc vyzkoušet. Něco mi však uniklo, a to něco velmi podstatného. V tom skladu se přeci nesmí kouřit. Jak to tedy ten Sergej dělá? A to má dokonce fajfku, která už nemá příliš daleko k lehčí dýmovnici. A stejně jsem příliš nerozuměl tomu, jaký hypnotický efekt má na lidi kouřící člověk.

Netrvalo to dlouho a zjistil jsem to. Finské Helsinky jsou krásné město, ale je tam ulice, která má na svědomí několik mých vrásek na čele. Zkrátka jsem tam se soupravou uvízl a nemohl jet dál. Zablokoval jsem ji v obou směrech. Noční můra všech řidičů. Ihned se zamnou ozvalo zběsilé troubení. V tu chvíli mě to napadlo. Nebudu se přeci snažit couvat, když ani není kam, je to mat, game over. Vylezl jsem z kabiny a šel k zadku návěsu zjistit, jak se situace má. Proti mně už startoval jakýsi naturalizovaný Rumun, kterých je zde plno. Rumunsko-finsky něco křičel a mával rukama. Moje pěst už se zatínala. Takového kašpárka tady k tomu opravdu potřebuji.

Ale v tu chvíli mě něco osvítilo. Než ke mně přiběhl, celý rozzuřený, držel jsem v ruce doutník a pomalu jsem jej zapaloval. Rumun se zarazil a neřekl nic. Já jsem mezitím došel k zadku soupravy, natáhl jsem a vypustil malý obláček dýmu, jako Sergej z fajfky. Kolem troubili řidiči aut, kteří stáli zamnou. Já je ale vůbec nevnímal. Rumun se do mě mezitím pustil. Nerozuměl jsem všemu, co povídá, ale pochopil jsem, že jsem debil, co vjel někam, kam vůbec neměl. V zásadě měl pravdu. Neplýtval jsem energií na vysvětlování, jak jsem se sem dostal. Místo toho jsem opět natáhl a pomalu vypustil obláček. A pak mu klidně povídám: „Podívej, buďto zavolej policii, budeme tu na ně hodinu čekat a oni mi dají pokutu. Anebo řekni těm ostatním ať vycouvají ven z ulice a stoupni si do křižovatky, aby sem už další auta nenajížděla. Já se mezi tím pokusím vycouvat zpět a otočit se.“

Potom jsme na sebe oba chvíli koukali jaksi zaraženě. Moje staré já by se do něj okamžitě s chutí pustilo, ale to druhé já, které si díky potáhnutí z doutníku udělalo jakýsi vnitřní prostor, se soustředilo více na vyřešení situace než na to pomstít urážku debilem.

Rumun se vzpamatoval jako první, otočil se a šel ostatním gestikulovat, aby couvali. Já jsem si ještě potáhl z doutníku, vyšplhal zpět do kabiny a za pár minut jsem měl cestu volnou k couvání. Na křižovatce jsem se otočil a hodil oko na Rumuna, který stál na kraji chodníku. Nejistě zvedl ruku na pozdrav. Nejspíš byl víc zaražený než já.

Co se to tam vlastně stalo? Ani já jsem to moc nechápal. Až po několika hodinách jízdy, do finského přístavu v Naantali, mi to začalo docházet. Díky tomu doutníku jsem dokázal odvést pozornost svého ega od urážky, které se mu od toho přivandrovalce dostalo a na jakou bych za normálních okolností reagoval konfrontací. Zpacifikoval jsem ho vlastně ničím. Neudělal jsem nic, kromě potáhnutí z doutníku. Byl jsem tím zážitkem tak zaskočený, že se mi při noční plavbě na trajektu o tom Rumunovi i zdálo. Sen přerušila lodní siréna. Byla té noci mlha a lodě se za takového počasí často v místních vodách ozývají. Je tu poměrně hustý lodní provoz.

„Vidíš,“ řekl mi Sergej u ohně a potáhl si z fajfky a já si potáhl z doutníčku. A tak jsme kouřili a celý večer mlčeli. Ega si neměla víc co říct a našim bytostem stačilo tam být, sledovat plápolající oheň, vycházející hvězdy a kočku, která v blaženosti ležela na horkem stále ještě rozpálené přední pneumatice Sergejova Volva. Ani hlavu nezvedla.