Článek
Jestli je na práci řidiče kamionu ve Skandinávii něco kouzelného, je to samota. A když opravdu nechci, téměř žádná informace zvenčí ke mně nepronikne. Takto už to mám několik dní. Téměř jsem přestal používat internet, mé jediné spojení se světem. Večer, po zastavení na pauzu, se podívám na emaily a tím končím. Žádný Facebook ani YouTube. Tento mediální detox jsem si nijak vědomě nezvolil. Přišel tak nějak samovolně. Najednou jsem si uvědomil, že ty stránky neotevírám a mechanicky nesjíždím jejich obsah. Kdyby se venku dělo něco skutečně důležitého, dozvěděl bych se to.
Ráno jsem složil náklad v Örebro a mířím na Västerås, kde mě čeká nakládka recyklovaných nápojových obalů zpět do Dánska.
Je to jedno z mých nejoblíbenějších míst, ačkoliv prostředí je lehce strašidelné. Obrovská potemnělá hala, ve které se nachází labyrint z uliček. Ty jsou lemované vysokými zdmi, postavených ze speciálních přepravek, které zapadají do sebe jako lego. Vyznat se zde a najít své bedny je poměrně složité, ale jakmile lokalizuji své místo, celá nakládka se dá zvládnout do hodiny. Ano, celé toto místo vypadá jako prostředí z nějaké devadesátkové počítačové hry. Vše dokonale hranaté. Duhová kulička by se zde cítila dosti stísněně. Zbývají už jen vraždící monstra s rotačním, samozřejmě hranatým, kulometem. Číhající za každým rohem nebo z čista jasna padající z temného stropu. Ach ta fantazie, co bych jen bez ní dělal.
Je nádherný letní den. Mířím po E18 na Västerås a poslouchám audioknihu Eckharta Tolleho, „Moc přítomného okamžiku“. Po kolikáté mi už jede z repráků ani nevím. Možná po padesáté. Je tak obsáhlá, že při každém poslechu v ní objevím něco zcela nového. „Nic si nenamlouvej, jsi jen zvíře,“ zní příjemný hlas Ladislava Běhůnka, který knihu namluvil pro lidi jako jsem já, neboť čtení stránek za jízdy by mohlo být trochu nebezpečné.
Hm, takže já jsem zvíře, povídám si v duchu pro sebe. To asi jsem, usměji se. Dnes už obsah vnímám s určitým klidem a nadhledem a někdy i humorem. První poslech ale takový nebyl. Ono to není dvakrát příjemné, když máte na cestách jediného společníka a ten vám povídá, že jste hmotné tělo, které jednou pomine. To je bod, ve kterém jsem audio knihu často vypnul a přestal poslouchat. Ale zvědavost nakonec zvítězila a já jsem prohlédl smysl jeho učení. Dnes tato slova beru jako jemný vánek s příchutí nenásilného humoru, na který se často těším. Někdy se přistihnu, že si s audio knihou i povídám. To mě občas trochu zarazí a přemýšlím, jestli by se mi nehodila kratší dovolená. Lesy, jezera, bouře, duhy, hvězdy, Měsíc, mraky, Slunce, hučení naftového friga a do toho Tolleho učení o smyslu života. To je má denní realita.
ostrůvek u Göteborgu
Z úrodné oblasti přecházím pomalu do prostoru lesů a jezer. Ačkoliv je vše na pohled v normálu, cítím ve vzduchu jakési zvláštní napětí a aroma. Přejíždím budíky a vše se zdá být v pořádku. Pohled do zpětných zrcátek také nenaznačuje žádnou abnormalitu. Provoz proti mně jaksi nebývale řídne a protijedoucí auta často mají zapnutá přední i zadní mlhová světla.
Zase nějací blázni, říkám si v duchu. Nevidím za tím ale nic zvláštního. Několik protijedoucích kamionů má rozsvícenou přední rampu s přídavnými dálkovými světly. To už mi přijde trochu zvláštní. A můj pocit podezření stoupá, když na mě několik z nich bliká, jak se míjíme. Na ty předchozí jsem pro změnu blikal já, aby si ten světelnej cirkus vypli.
Po dalších patnácti minutách jízdy začínám pozorovat zvláštní dění. Lesy v dálce jsou zahaleny do jakési mlhy. Slunce se někam vytratilo a nebe zbělalo jakýmsi zvláštním oparem. Moc tomu nerozumím, ale jedu dál. Vjíždím mezi lesy a začíná mi svítat. Do kabiny se line ostré aroma táboráku, na kterém si děti pečou špekáčky. Jen to maso není cítit. Je to poměrně štiplavý zápach. Zavírám vše, co v kabině zavřít lze. Někde hoří a zdá se, že mířím přímo do toho. Tady se ale nikde otočit nedá. Viditelnost slábne. Také rozsvěcím mlhovky a přídavnou světelnou rampu. Paprsky mých světel protínají kouřovou clonu jako laser. Proti stále ještě občas projede auto, takže udržuji naději, že tím vším ještě lze projet. Nemám ale ponětí o tom, kde je epicentrum. Nevidím vlastně téměř nic před sebou ani za sebou. Zmocňuje se mě lehká panika. Dýchat však zatím lze, kabinový filtr ledacos pochytá.
Říkám si v duchu, že dokud běží motor, je vše v pořádku. Kdyby byla kvalita vzduchu tak zamořená, že už by to nebral ani diesel mého starého Volva, bylo by to zlé. Přemýšlím, co by se dalo dělat a příliš mi to nepomáhá. Raději přidávám na rychlosti, protože zde má smysl to projet co nejrychleji. Doufám, že není nikdo tak hloupý, aby se uprostřed toho zastavil v průjezdném pruhu. Nemyslím si, že bych měl velkou šanci ho uvidět včas, abych zabránil srážce.
Něco velkého a hbitého se mihlo v těsné blízkosti přede mnou na silnici. Až doteď jsem vůbec nepomyslel na zvířata, zvláště na losy. Běželo to přes cestu z leva doprava. To je jediné, co jsem stihl zaznamenat. Navigace ukazuje něco málo přes třicet kilometrů do Västerås. Jestli si dobře pamatuji, za chvíli vyjedu z lesa do polí a snad něco uvidím. Jestli někde hoří, spíše to bude v lese než v polích. Situace tam ale není o moc lepší, kromě toho, že tou apokalyptickou mlhovinou trochu prosvítá slunce. Můj odhad, že epicentrum požáru bude někde na sever ode mě, je zřejmě správný. To znamená, že nemířím do něj, ale kolem něj. Jestli nehoří sám Västerås, mělo by to být v pořádku.
K mé neskutečné úlevě, začínám kolem rozpoznávat siluety domů na předměstí Västerås. Jihozápadní vítr vane dým spíše dál od města a jeho východní část už je celkem čistá. Z nedalekého letiště zrovna startují hasičské letouny, které se ihned otáčí a snáší se na jezero Mälaren nabrat vodu. Tuto akci pozoruji jen malou chvíli, neboť brzy opouštím dálnici a parkuji v místě své nakládky.
Ještě jsem v životě neměl takto rychlou nakládku. Na vraždící monstra z devadesátkových her, číhající mezi bednami, s hranatým rotačním kulometem, jsem si ani nevzpomněl. Před mým elektrickým paleťákem, který jsem zde skoro utavil, by neměly šanci utéct. Baterie měl po mé rychlo nakládce celkem teplé na dotek.
Spokojen se svým dílem zavírám za sebou dveře návěsu a utíkám po E18 směrem na východ. Není moc pravděpodobné, že by pekelný žár sežehl i Västerås, ale mohli by uzavřít některou z hlavních silnic. V tu dobu bych byl rád už pryč. Tenhle smrad budu větrat z kabiny ještě několik týdnů a doufám, že Sergej nebude chtít o víkendu na farmě grilovat. Na pečené maso nějak nemám chuť.
Později se dozvídám, že lesní požár, kterým jsem projížděl, byl jeden z největších za několik desetiletí. Pomáhaly ho hasit i speciální letouny z Itálie.
