Truckerem ve Švédsku - Začátek těžkých časů

Ticho, které najednou obsáhlo celý obývák rodinného domu na farmě kdesi u švédského Klippanu, by se dalo krájet. Sedíme se Sergejem u stolu vedle sebe a hledíme do tváří tří nově příchozích s jasnými balkánskými rysy v obličeji. Peter, švédský majitel naší dopravní firmy, kterou vlastně tvoří jen on a já se Sergejem, sedí naproti nám. Ruce má založené a knírek se mu lehce pohupuje nahoru a dolu, jak přežvýkává tabák.

„Takže, co na to říkáte?“ Šéf se zvedne a pobídne nás, abychom se navzájem představili. „Alexu, Mikhailu a Robert jsou odedneška naši noví kolegové,“ prohlásí pyšně.

Podávám jim ruku, zatímco můj mozek běží na plné obrátky. Spousta věcí se nyní vysvětluje. Tři nové ojetiny před farmou, v podobě tahačů z Truck storu. Tři Mercedesy Actros MP3, které už sice mají něco za sebou, ale vypadají použitelně. Jejich účel je nyní znám.

Toho večera sedíme se Sergejem u ohně a opékáme maso. Jme oba zamlklí a já se snažím vidět svému kolegovi do hlavy. Sergej nakonec zvedne hlavu a zmate mě otázkou, která je na první pohled zcela vytržená z kontextu uplynulého dne. „Co tady vlastně děláš?“ Tvářím se nechápavě, ale něco uvnitř mě neshledává otázku až tak bizarní. Také se na to sám sebe často ptám. Sergej konečně procitl a já tuším, kam bude náš rozhovor směřovat.

„Myslíš, kde jsem se tu tak najednou vzal já i Peter,“ dodávám s lehkým sarkasmem ve tváři. „Vím, že jsi mi to říkal a něco mi řekl i Kennert, ale tehdy mi to nedávalo velký smysl a dál jsem se neptal.“ „Nakonec,“ dodává Sergej zamyšleně, „měli jsme na začátku jiné starosti“.

„Nebyl to můj sen tady skončit,“ rozjíždím opatrně rozhovor na toto téma. „Jak víš,“ pokračuji dál, „přišel jsem do Švédska pracovat na servis. Naše firma ale ukončila činnost. Doprava zkrachovala a servis převzal Peter, který se vzal jakoby odnikud. Vlastně převzal pronájem servisní haly a já jsem přešel pod novou smlouvu. Později jsem zjistil, že firma je napsaná na jeho společníka Hanse, kterému bylo 75 let a zřejmě nevěděl, co dělá.

Sergej se jen ušklíbl a ani já jsem neskryl lehký úsměv. „Zdá se, že Peter se rád obklopuje lidmi, kteří nevědí, co dělají,“ dodal Sergej už s úsměvem ve tváři. Atmosféra u ohně se najednou proměnila. Jako by nás ponurý démon opustil a my jsme opět debatovali s naší obvyklou otevřeností a humorem.

„Co se stalo potom, co Peter převzal servis?“ zeptal se Sergej zvědavě a já už věděl, že mu budu vyprávět celý svůj příběh. „Vyhodil Maxe,“ rozesmál jsem se, ale úsměv mi dlouho nevydržel. Sergejův zájem otevřel mé staré rány. „Nebudu to moc okecávat, za pět měsíců diskutabilního provozu jsme zkrachovali. Hanse jsem naposledy viděl utopeného ve složenkách, když se ho po týdnu podařilo najít. Peter byl z obliga, jeho jméno nikde nefigurovalo a Hans musel poslat firmu do konkursu. Když mi nepřišla třetí výplata v řadě, jel jsem na Peterovo popud k soudu do Helsingborgu a jako jediný zbývající zaměstnanec, jsem podal návrh na konkurs.“ Sergej vytřeštil oči. „Ano, je to možné,“ předstihl jsem ho odpovědí na nevyřčenou otázku.

Pokračoval jsem ve vyprávění: „Nevěděl jsem, co budu dělat dál. Peter se zmínil, že by chtěl založit dopravní firmu. Dřív také s kamionem jezdil. Pak měl auto vrakoviště tady kousek za našimi karavany.“„Ano," skočil mi Sergej do řeči. „Občas zakopnu o nějakou pneumatiku zarostlou do země, když jdu večer ke stromečku“. Pokračoval jsem: „Poté onemocněl rakovinou, a i přes velmi negativní diagnózu se z ní dostal.“ „Proto má zavázané ruce a kulhá,“ pronesl Sergej.

„A ty jsi s ním chtěl jít do dalšího podniku?“ zeptal se Sergej udiveně. „No, já už jsem věděl, co je zač, ale neměl jsem skoro žádné peníze. Odstupné jsem sice dostal, když firmu převzal konkursní správce. V tu dobu už mi jich ale moc nezbývalo. Prodal jsem auto a pustil jsem byt v Ljungbyhedu. Nedokázal jsem se ale vrátit do Čech. Něco mě tu drželo. A tehdy jsem si vzpomněl na Kennertha. O několik měsíců dříve jsem pro vás odjezdil dva týdny jako brigádní řidič, vzpomínáš?“ „Jistě, jel jsi s mým Volvem a já si pochvaloval, že tam zůstalo vše na svém místě,“ řekl Sergej velkoryse.

„No, a to samé jsem se rozhodl udělat, když jsem se ocitl bez práce. Zavolal jsem Kennerthovi. Ten mi řekl, že mohu na podzim odjezdit za tebe další turnus, což jsem také udělal. Tehdy mi řekl, že chce firmu odprodat a mě napadl Peter. Ale už jsem byl takřka bez peněz. Spojil jsem je, aby se domluvili a já jsem si řekl, že když to vyjde, budu jezdit pod Peterem a když ne, tak zůstanu chvíli u Kennertha, než se dám finančně i psychicky dohromady. Do Švédska jsem se vracel na konci roku 2013 nočním vlakem, s poslední tisícovkou v kapse, kterou jsem na tento nejistý podnik vsadil.“

Sergej mlčel. „A od té doby to tu válčíme spolu,“ pronesl po několika dlouhých úvahách. „Ano,“ odpovídám posměšně. „Od té doby je Peter obklopen dvěma idioty, kteří nevědí, co dělají,“ smějeme se. „Vlastně třemi,“ dodává Sergej po chvíli. „Jeho snoubenka je papírově majitelka naší dopravní firmy, co si o tom myslíš?“ „To je jasné, ve Švédsku nemůžeš do nekonečna zakládat a pokládat firmy, stát pak platí všechno odškodné.“ „Takže on už žádnou firmu mít na sebe vlastně nemůže,“ vysoukává ze sebe Sergej. Jen se usměju. „Kdybychom nebyli cizinci, už jsme tam napsaní.“

„Sergeji, on nás využívá, ale my jeho také“. „Všichni si tu hrajeme na jednu velkou rodinu na farmě, ale faktem je, že on potřebuje nás a my jeho.“ Sergej jen zamyšleně pokývá hlavou směrem do ohně. „Takže on vlastně ví, že my víme“. „No jo,“ pokračuji. „A my víme, že on ví, že my víme.“ „Jdu si nalejt vodku, na tohle je třeba pročistit si hlavu.“ „No, to ta tvoje vodka destilovaná mlíkem, nebo co to je, ta ti pročistí hlavně něco jiného,“ pronáším za ním ironicky, ale asi mě už neslyší. „Jako se to stalo mně,“ říkám si po chvíli nahlas pro sebe a zírám do ohně. Já si raději otevřu další pivo.

„Co myslíš, že se teď stane?“ říká Sergej, nesoucí si panáka vodky, opatrně mezi prsty. „Myslíš ty tři rumunský banditos?“ „Přesně tak,“ dosedá Sergej na rozkládací stoličku, kterou vozí s sebou roky v kamionu. „Těžko říct,“ pronáším pomalu. „Už jsem to tu jednou zažil, když Daniel zešílel a koupil najednou deset nových souprav. Byl to začátek konce firmy a co následovalo, už jsem ti před chvílí vyprávěl.“

„Hm, myslím, že máš pravdu,“ pronáší Sergej zamyšleně a zapaluje si dýmku. A to je znamení jistého stupně závažnosti. „Myslím, že bychom se měli připravit,“ říká Sergej, zahalený v obláčcích dýmu. „Co navrhuješ Wilsone?“ říkám s úsměvem namířeným směrem, kde tuším, že Sergej sedí. Oheň už jen čoudí a Sergejova dýmka ještě víc. Určitě mu to zas v karavanu zvlhlo. „Kdo je Wilson?“ „To neřeš,“ směji se.

Sergej jen zakroutí očima. Už je na můj humor zvyklý, stejně jako já na jeho. „Myslím,“ pronáší Sergej pomalu, „že nás čekají těžké časy…“

poznámky autora:

Wilson je volejbalový míč, ze kterého si udělal Tom Hanks společníka ve filmu Trosečník

Ve Švédsku je za jistých okolností možné, aby řadový zaměstnanec podal návrh na konkurs firmy, u které je zaměstnán. Soud je povinnen oznámení přijmout a zabývat se jím.

Některá jména postav, zmíněných ve článku, byla pozměněna.