Truckerem ve Švédsku: Zadržen na norské celnici

Blížící se Svinesund vždy probouzí silné energetické reakce mého těla. Švédsko norská hranice je něčím nevysvětlitelným zvláštní. Není divu, že to bylo právě zde, kde se celkem nedávno vložil pomyslný klín do těchto dvou národů. Skaliska zde čouhají strašidelně z mlhy, jako uvítací četa. Nebo snad popravčí?

Za touto hranicí čeká pohádková, ale také místy drsná země. I v letních měsících zde cítím jakési vnitřní napětí. Ono to má svůj racionální důvod. V Norsku to není s parkováním nijak veselé. Domky jsou často na skalách, které lemují silnice podél fjordů. Mívají sotva úzký proužek pro zaparkování osobního auta. Parkovací místa pro kamion se zde nehledají zrovna lehce. Dál na severu je to však snazší.

Moje oblíbená strategie pro Norsko je „rychle dovnitř, rychle ven“. Samozřejmě lze aplikovat na různé životní situace.

Co má ale člověk dělat, když se nelze dovnitř dostat? Tělesná fyziologie má své uvolňovací metody, ale co provedu s tímto norským celním úředníkem, který už přes půl hodiny zkoumá celní dokumenty od mého nákladu?

Stojím u přepážky a u vedlejších pultů se rychle střídají řidiči. Jedni přichází a druzí odchází. Parkoviště před celnicí se vyprazdňuje a naplňuje. Jen já tu stojím zaseklý jako kůl v plotě a přemýšlím, kde se stala chyba.

Moje první zkušenost s norskou celnicí byla zvláštní. Byl jsem na letní Norsko natěšený jako malý kluk na rozbalování dárků. Občas to bývá trochu šok, když člověk vyleze ven z kabiny kamionu na sluneční světlo a uvidí z blízka i ostatní řidiče všech možných národností, zvyků a kultur.

A přesně takto vypadá kancelář celnice. Je to mix nejrůznějších hlasů a „vůní“. Každý řidič je zcela jiný. Potkáte tu jak ušmudlané vandráky, tak chlapíky v sáčku. Už tu nějakou dobu stojím a jednoho takového pozoruji. Tmavě hnědé sáčko, nažehlené elegantní kalhoty a černé společenské boty, se kterými bych se styděl seznámit pražský chodník. Celá jeho bytost vůbec nezapadá do zdejšího prostředí.

Pozoruji ho, jak vychází ven a přemýšlím, jestli vleze do jednoho z parkujících kamionů nebo jestli na něj čeká to auto táhnoucí obří jachtu na vozíku. Už se to nedozvím. Oslovuje mě unavený hlas norského celníka. „Pojďte se mnou,“ říká ostře. Trochu ztuhnu. Otevírají se dveře a dva ozbrojení strážníci mě doprovází úzkou chodbou až k jejímu konci, jenž se podobá světlu na konci tunelu. Co se jen mohlo stát?

Jsem vpuštěn do malé opuštěné místnosti, kde je stůl a malá kuchyňská linka. „Dejte si kávu a chvíli tady na nás počkejte,“ zní povel celníků. Jsem požádán o klíče od kamionu a všechny doklady totožnosti. Zjišťuji, že mobilní telefon mám stále v ruce a nechali mi ho. Ano, chtěl jsem si vlastně vyfotit toho fešáka v sáčku a poslat Sergejovi. Ale nakonec mi to bylo trapné.

Malým okénkem vysoko na zdi prosvítají poslední paprsky zapadajícího slunce. Touhle dobou už jsem plánoval být nad Oslem. Vařit masové kuličky na plynovém sporáku a sosat vychlazené pivo. Místo toho jsem na celnici v base. Člověk zde opravdu neví dne ani hodiny a vše je jinak.

Přemýšlím, jestli mám zavolat šéfovi, ale vlastně ještě nic nevím. Nemám vůbec tušení, co se mohlo stát. Náklad chlazeného džusu z dánského Ringe je přesně podle papírů. Snažím se z paměti vyšťourat podobu celních dokumentů a soupisky zboží. V kabině také nevezu nic nevhodného, kromě několika plechovek piva. Už několikrát jsem tu projížděl rentgenem a žádné pašované zbraně nebo drogy nikdy nenašli.

Však ono se to brzy vysvětlí. V mysli se mi vybaví slova Eckharta Tolleho, který nabádá k přijímání přítomnosti takové, jaká je. Nemá cenu se stresovat. Je to zvláštní, ale jeho slova fungují. Přes to všechno mám docela dobrou náladu, která mě ovšem už brzy opustí. Dveře se otevírají a vstupuje celní úředník, kterého neznám. S většinou personálu už jsem se zde dnes seznámil, pousměji se.

Sedne si proti mně a na stůl položí dokumenty k nákladu a moje doklady. V jeho tváři není vůbec nic nepřátelského. Naopak, tváří se lehce pobaveně. Strážníci, kteří mě tady ubytovali, stojí nad ním. „Náklad je v pořádku,“ pronese pomalu šéf celníků. Je rád, že mluvím švédsky. Očividně tu mají často jazykové problémy. „Ale je tu malý problém,“ pokračuje. „Náklad se měl vyclít v Kodani.“ A já cítím, jak mi výraz zamrznul ve tvářích. Přisunu k sobě papíry a hledám podrobnosti celní reference. „Tady nic není,“ pokračuje celník. Dohledali jsme to až v systému, kde je reference registrována na celnici v Kodani.“ Dozvídám se, že vše bylo ověřeno s odesilatelem zboží a že naše spediční společnost vše taktéž potvrdila.

Šéf celníků jen pokrčí rameny. A já vím, co to znamená. Budu se muset vrátit do Kodaně a vyclít náklad tam. Vůbec nemůžu pochopit, z jakého důvodu v Kodani, ale na to zřejmě teď nepřijdu. Celník mě ale vytrhuje z myšlenek. „Je tu ještě jeden problém,“ říká. Teď už se mi trochu ježí vlasy. Jaká další pohroma asi ještě padne na mou hlavu.

Nemohu jet zpět, protože jsem už vstoupil na norské území. Bez vyclení nesmím pokračovat a zde se nelze otočit, protože protisměr dělí bariéra.

Tak tomuto tahu se v Šachu říká „Mat“. A dal jsem ho sám sobě. To jen tak někdo neumí. Nicméně stále zůstávám klidný a pomalu usrkávám kávu z hrníčku. Můj výraz není zděšený, ba ani nepřítomný nebo rezignovaný. Neprojevuji ani sebemenší náznak podráždění. V uších mi stále zní Eckhart Tolle. Jako bych věděl, že je to zkouška a podle toho kolik vnitřního klidu si v ní zachovám, podle toho vše dopadne. „To je vážná situace“, pronesu diplomaticky, ale tak napůl pro sebe. Pročísnu si fousy na bradě a zhluboka se nadechnu. V duchu uvažuji, na jakou dobu vystačí palivo v dieselovém chladícím agregátu. To mě teď nejvíc tíží. Problém s papírama je jedna věc, ale nechat zkazit kamion prvotřídního džusu, to je něco zcela jiného.

Pronesu tuto obavu nahlas. A vypadá to, že něco z mého postoje na celníky zapůsobilo. Sděluji jim, že potřebuji alespoň někde dotankovat palivo do chladícího agregátu, než se situace vyřeší. Džus potřebuje svých pět stupňů a venku je vedro k padnutí, třebaže slunce je už za horizontem. Na chvíli se ode mě odvrací a o něčem se tiše radí. Dál přemýšlím. Někdo udělal chybu. Možná jsem ji udělal já. Ale doufám, že zdravý rozum zvítězí nad lží a byrokracií a umožní mi alespoň dotankovat. Nevím, kdo bude dodavateli vysvětlovat, že všechen dovezený džus do Norska protekl na celnici kanálem, zkažený.

Chlapíci zřejmě uvažují podobně. „Umožníme vám odjet z celnice a otočit se na sjezdu několik kilometrů ve vnitrozemí Norska.“ Gestem mi dává najevo, že zavře oči a nic neuvidí. Špetka naděje mi vtéká do žil. Třeba mě nechají projet švédskou celnicí na druhé straně a vrátit se zpět do Dánska. A přesně to se děje. Po otočení soupravy do protisměru mohu volně pokračovat zpět. Ze srdce mi padá kámen o velikosti skály, kterou zrovna míjím. Ve zpětném zrcátku se objevuje auto s vypnutými majáky. Samozřejmě, že si mě pohlídají.

Dneska to bylo hodně pomalu dovnitř, ale hodně rychle ven, říkám si. Projíždím podél švédské celnice a nikdy jsem tu nebyl.

Přemýšlím, co na celníky nakonec zapůsobilo. Bylo to moje charisma, ledový klid nebo obava z hnijícího džusu, který by si ani oni za rámeček nedali? Teď už se tomu mohu jen smát. Třebaže je to smích trpký. Další problém totiž stojí přede mnou. Kdo asi zaplatí těch tisíc zbytečně najetých kilometrů a dva Öresundské mosty?