Článek
„Tam, kde leží Island…“ broukám si známou „Ryvolovku“, která se mi opravdu líbí. Návěs se zatím nakládá ve švédském Torsviku elektronikou. Tohle je nakládka snů, která potká řidiče snad jednou za život, pokud to zrovna není Islanďan.
Koukám do svého cestovního auto atlasu a snažím se na něm najít město Akranes na Islandu. Leží asi padesát kilometrů na západ z hlavníku města Reykjavík. Půlka návěsu se zde rozdělí a poputuje do grónského hlavního města Nuuk nákladní lodí.
Grónsko mě vždy fascinovalo. Vzpomínám si, že jsem se před rokem ucházel o práci na grónském letišti v Kangerlussuaq. Měl jsem mít na starost letištní techniku. Rolby, sněhové frézy a odklízeče sněhu z ranvejí. Většinou šlo o Mercedesy Unimog a Actros. Tuhle práci mi vyfouknul nějaký Dán. Ale v tomto se není čemu divit. Zájem o takovou destinaci je velký.
Vzpomínám si na Skandinávský dům v Praze, kde jsem viděl islandský film Albín jménem Noi. Geniální sedmnáctiletý kluk, kterého tetička budila výstřelem z brokovnice. Nakonec jako jediný přežil lavinu, která pohřbila jeho město. Komedie a drama zároveň, jak je to pro severní kulturu tolik typické.
Dnes jsem ale vyfasoval náklad na Island. Zítra večer bych se měl nalodit s kamionem na nákladní loď z dánského Hirsthals, která pluje několik dní do Seyðisfjörður na Islandu. Odtud mě čeká náročná cesta do šest set kilometrů vzdáleného Reykjavíku, na kterou mám vymezené tři dny. Ta samá vzdálenost se dá ujet ve Švédsku za den, a ještě něco zbude. Ale tohle je Island. Prašné cesty, nevyzpytatelné počasí a téměř nulová osídlenost. Mám z toho trochu knedlík v krku.
Důvod, proč tuto výjimečnou zakázku jedu já, je zřejmý. Moje Volvo je z roku 1998. To mi bylo jedenáct let. Tohle auto nemá žádný filtr pevných částic, ani AD-blue. Téměř žádná elektronika a většina přístrojů je ještě analogová. Pravděpodobnost, že se něco podělá, je tedy výrazně nižší než u moderních mašin. Servisní dostupnost v takovém místě je téměř nulová. A to je hlavní moje výhoda. Prostě, smraďoch jede na Island.
Stojím pyšně vedle svého trucku a dohlížím na nakládání palet s elektronikou. Vše je pečlivě zabaleno. Důvod je také jasný a mám z toho trochu husí kůži. Cesta z islandského přístavu do hlavního města je podle mapy opravdu jen pro otrlé. Automaty se sem neposílají. A to mě baví. Celé mi to přijde jako jedna velká expedice plná zážitků a spousty fotek. Moje zrcadlovka Nikon D70 už se těší.
Norsko za polárním kruhem
Z Torsviku odjíždím něco po deváté. Je krásný letní večer. Stačí mi dojet do Göteborgu a počkat na ranní trajekt do dánského Frederikshavenu. Začíná se spouštět déšť. Velké kapky bubnují na kabinu. Tohle je taková krizová oblast, co se počasí týče. Z Jönköpingu do Göteborgu je to docela náročná trasa, když je počasí nevlídné.
Druhý den mě zastihuje na lodi do dánského Frederikshavenu. V přístavu jsme něco po desáté dopoledne. Mám celý den na to dotankovat obě nádrže a dojet do Hirtshals, kde se nalodím na loď na Island. Palivo by mělo vystačit. Respektive bude muset.
Hirtshals je zvláštní město, kde jsem už několikrát nakládal mražené ryby do Švédska. Člověk má zde pocit těch námořních dálek, protože je to jakýsi dánský pevninský cíp. Na jihovýchod leží průliv Kattegat a na západ se rozprostírá Severní moře. Trajekt samozřejmě lemuje norské pobřeží, až do místa, kde se musí vydat na širé moře až k břehům Islandu. To uvědomění si dálky je neskutečné. To už není Evropa.
Po poledni sjíždím z trajektu. Ale už při sjezdu z plošiny trajektu upoutává mou pozornost zvláštní zvuk. Přijde mi, že vychází ze zadní části mého tahače a všímám si ho jen proto, že ocelové stěny trajektu ho reflektují zpět. Co to může být, říkám si.
Nedá mi to a několik kilometrů za přístavem odbočuji na malé parkoviště u silnice. Tohle rozhodně není vhodná chvíle na to něco podcenit. Procházím kolem zadní nápravy a kontroluji dotažení kol. Toto už mě jednou vypeklo a představa utržených zadních kol někde uprostřed severního Islandu mě děsí do morku kostí. Ale vše je v pořádku. Vytahuji i digitální dálkový teploměr, který mi zbyl ze zkrachovalého servisu a měřím teplotu nábojů kol. Nic se nehřeje. Ale ten zvuk je přesto dosti reálný a děsivý.
Zvedám tahač na měchách a opatrně se soukám pod nádrží až ke kardanu. A je to tady. Na kloubovém uložení kardanu je prasklina ve spoji. Celé uložení kardanového kloubu je volné. Nevěřícně kroutím hlavou. To snad není možné. Začínají mi naskakovat vzpomínky na včerejší nájezd na loď. Rampa klouzala a zadek tahače dostal trochu zabrat. Je možné, že prasklina se rozšířila a uložení kardanu se vymlelo. S tímhle přeci nemůžu pokračovat.
Opařený se soukám z pod tahače ven. Vytáčím číslo dispečera a sděluji mu, že mám poruchu, kvůli které musím co nejdříve na servis. O hodinu později volá dispečer, že můj návěs přebírá jiný tahač a já se vracím zpět do Kodaně. Cestu na Island s nalomeným kardanem není možné v žádném případě riskovat. Zároveň není možné čekat na opravu, protože nakládka je spárovaná s odjezdem nákladní lodě z Arkanes do Grónska.
Nechce se mi tomu uvěřit. Cesta na Island, a přes celý ostrov, je najednou pryč. Kardan má prasklinu a vymleté středové uložení. Budu nakonec rád, když dojedu zpět do Švédska. Na Island mohu rovnou zapomenout. To se muselo stát zrovna teď.
Sedím u krajnice a pozoruji svůj kamion, jak se kýve ze strany na stranu, když kolem projíždí těžká souprava. Tohle mě zasáhlo. Ale možná, že je klika, že jsem si toho všiml teď, než přijet na Island a zůstat stát na prvním kopci. A věřím, že tam by hnací agregát dostal slušně zabrat. Je potřeba to vzít jako chlap. Prostě to nevyšlo. Ale mohlo.
Norsko za polárním kruhem
Čekám až přijede náhradní tahač, který má to štěstí, že dokončí moji zakázku. O dvě hodiny později staví vedle mě s návěsem naloženým do švédského Helsingborgu. Postarší dánský chlapík s culíkama na fousech mě nachází sedícího u krajnice a chápavě pokyvuje hlavou. Ano, povezu zase mražené ryby.
Přepřaháme. Docela mu to přeju. Je to sympatický chlapík. Sám nemá o moc mladší auto než já. Jeho Scania také už pár desítek let pamatuje. Navíc jezdí sám na sebe. Jmenuje se Anders. Má tři děti a jezdí už třicet let. Říká mi, že se ještě dočkám. Smířeně pokyvuji hlavou a přeji mu hodně štěstí.
Zapřahám jeho návěs a jsem smířený s osudem. Nedá se vůbec nic dělat. Nemá smysl se rmoutit. Je to rozdané. Moje cesta vede jiným směrem. O hodinu později volá Sergej, že se vrací z Lotyšska o dva dny dříve a v pátek večer bude v Klippanu na farmě. Prý jestli ho můžu vyzvednout v Kodani na letišti. Tohle mi napumpovalo potřebný život zpět do žil. Páteční večer si dáme do nosu a v sobotu budeme grilovat. Co je nějaký Island proti posezení a popití s přítelem? Jedem domů!
„Má země krásná, jako stín červených borovic…“
Článek věnován bratřím Ryvolům.
