Truckerem ve Švédsku - Zvláštní setkání

Zavírám vrata návěsu a skladník mi nese podepsaný nákladní list. Zvednu ruku a než stačím vyslovit ta slova, jenž ukončují setkání dvou lidských bytostí, odvrací ode mně hlavu a odchází zpět mezi ty své regály se zbožím.

Pche, to je tak typické pro Stockholm. Ať jedu kamkoliv, lidé si rádi popovídají, pozvou mě na kafe a jednou dokonce do své rodiny na večeři. To jsou takové ty malé sympatické firmy na severu Švédska za polárním kruhem, kde je lidem úplně jedno, z které země jejich návštěvník pochází. Jsou rádi za každý kontakt. Kdežto tady v hlavním městě je to jeden studený čumák za druhým.

Je čtvrtek dopoledne a mám vyloženo. Zítra ráno mám náklad z Ikey v Torsviku. To je snad sen. V pátek ráno si tam naložím a pojedu rovnou do Klippanu na naši farmu, kde strávím víkend. Lepší náklad jsem na závěr týdne nemohl dostat.

Rázem zapomínám na nerudného skladníka. Startuji stroj a proplétám se Stockholmem na E4, která míří na jih. Starý Stockholm je krásný, ale v Södertälje ze mě vždy spadne stres a jsem rád, že zas volně dýchám mezi lesy a jezery. Opět pustím svou audio knihu a jsem s ní sám na světě, jak to mám nejraději. Představuji si sám sebe v roli onoho skladníka a otřesu se hrůzou. Nechtěl bych žít jeho život. Vidět stále to samé dokola. Jsem dnes ve Stockholmu a zítra budu o pět set kilometrů jinde. A pak opět o několik stovek kilometrů jinde, a tak stále dokola.

Nepatřím nikam, a přesto je celá Skandinávie jakousi mou zahrádkou. Ta místa, kam jezdím, mi tak zdomácněla, že se nikde necítím cizí. Všude mám svá stání a svá parkoviště. Vím, kde co koupit a znám lidi, se kterými se potkávám. Některé zakázky jsou vlastně stále stejné. Ty tvoří takovou hlavní páteř byznysu. Ale občas se objeví nějaké nové místo. A to vzbuzuje to krásné napětí z neznáma. Jinak by se z toho po čase stala rutina.

V dalekém Dánsku na Jutlandu zavážím firmu Arla foods, kde nakládám zboží do Švédska. Ti mě vždy vítají se slovy, „To ti ta stará škatule ještě jezdí?“ A protože je mi tento styl humoru velmi blízký, odvětím vždy něco ve smyslu, „A kdo by ty vaše plesnivý jogurty odvážel, kdyby mi ta škatule klekla?“ Obvykle následuje smeč ve stylu, že by si museli najít nějakého méně obstarožního dopravce. V tom momentě moje stará herka vypustí vzduch do nouzového okruhu parkovací brzdy. Jako by jim dala za pravdu.

Mám tato „malá“ přátelství nesmírně rád. Vůbec nic o sobě nevíme, a přesto si dokážeme ze sebe navzájem udělat legraci a ten pracovní život pozdvihnout na jakousi vyšší úroveň, kdy se nepotkávají jen zaměstnanci, ale především lidské bytosti. A to mě baví, protože po několika stovkách osamělých kilometrů je takový bezprostřední kontakt s lidmi jako pohlazení po duši. Zde si uvědomuji, že každou firmu tvoří především lidé. A jak se tito lidé prezentují, takovou pověst si firma nakonec získá.

Stockholm nechávám daleko za zády a blížím se k Nörrkopingu. Zde znám docela příjemný i když frekventovaný autohof. Mám chuť na kafe a udělám si zde přestávku. Zajíždím mezi kamiony a parkuji. Nesu si kafe a najednou slyším od jednoho kamionu nadávání. Pozoruhodné je, že se jedná o české nadávání. Trochu přiblížím zrak a vidím Renault Magnum s olomouckou poznávací značkou. Stojí ale jaksi šejdrem. A kolem dokola poházené nářadí. Vypadá to, že kolega z Čech má technický problém.

Jdu blíž a opatrně se zeptám vyčuhujících nohou z pod auta, jestli mají nějaký problém. Chlapík se vysouká z pod tahače a pronese celkem bez emocí, že mu nejde povolit palivový filtr, který netěsní a on ztrácí palivo. Navíc hrozí, že se palivový systém zavzdušní a tím pádem už nenastartuje motor.

Mám nějaké nářadí a myslím, že i stahovák na filtry. To je vlastně takový řemen s pákou, který se obmotá kolem oválného filtru a páka umožní jeho povolení. Zřejmě se mu tam skřípla gumička, což se při výměně tohoto typu filtru často stává.

Funguje to. S řemenem se daří filtr povolit a přetěsnit. „Tohle se už moc nevidí,“ pronese nadšený řidič českého kamionu. „Takhle jsme si pomáhali, když jsme jezdili do Ruska, ale dnes ti už skoro nikdo na cestě nepomůže.“ Já na to odpovídám, že jsem rád potkal českého kolegu a že nikam nepospíchám. Nakládku mám zítra ráno v Torsviku, tak proč bych nepomohl?

Trochu mi ukápne slza, když si uvědomím, že skutečně byly časy, kdy člověk obešel parkoviště a sehnal vše, co potřeboval na opravu. Třeba i jen provizorní, ale i tak dostačující na dojetí k nějaké odbornější pomoci.

Dáváme si spolu kafe a povídáme o té naší profesi. Je to příjemný chlapík. Navíc se dozvídám, že jezdí sám na sebe. To je něco, co bezmezně obdivuji. Sám vlastně něco podobného dělám, až na to, že naši dopravní firmičku nevlastním. Pomáhal jsem ji založit. A také se zuby nehty snažím, aby přežila.

S tímto kolegou se o několik týdnů později setkávám v Malmö, kam mi přivezl basu plzeňského piva. Bylo to opravdu pěkné setkání a já jsem z něj odjížděl naplněný příjemným pocitem, že jsem byl někomu na cestách nápomocný.

Vzpomínám si na jednu mrazivou noc v Norsku, kdy se mi vybila baterie a nemohl jsem ráno nastartovat. Kolega z Polska mi neváhal pomoci a nastartoval mě přes kabely. I já jsem poté pomohl švédskému kolegovi s Dafem v Dánsku nastartovat přes kabely. Nikdy neodmítnu pomoc jinému truckerovi. Dělá to čest našemu řemeslu, které bohužel tuto čest v posledních letech dosti ztrácí.

Nicméně truckeři byli vždy jakousi oporou všem cestovatelům. Vždy sebou tahali na cestách nářadí. Blížící se kamion byl pro všechny motoristy spásou. Truckeři šli vždy příkladem, pokud se jednalo o zvládnutí extrémních podmínek. A zde ve Skandinávii umí být podmínky velmi divoké.

Nikdy nezáleželo na tom odkud jaký řidič je nebo pro jakou společnost jezdí. Na cestách jsme si všichni rovni. To je heslo, kterým se i já snažím řídit. Protože člověk na cestách nikdy nedospěje do stádia, kdy bude vědět vše. Ten svět tam venku se stále mění. Vždy přichází něco nového a nečekaného. To dělá tuto profesi tak krásnou.

Odjíždím s příjemným pocitem naplnění. Kromě toho, že jsem mohl být nápomocen jinému člověku, mě naplnil pocit vlastní hodnoty. A to je něco, s čím teď velmi bojuji. V uších mi znějí slova pana Millera z audioknihy. Ano, teď se mám rád a přiznávám to sám sobě. Má existence nebyla zbytečná. Mám se toho tolik co učit.

No nazdar, Torsvik je přeplněný. Je pátek dopoledne a už vím, že nenaložím. Nakládka v sobotu ráno. To tak bývá, když si člověk vymodeluje své plány. Jak se říká, „Chceš-li boha pobavit, řekni mu o svých plánech“. Z audioknihy „Moc přítomného okamžiku“ už jsem poučen. Můj osud záleží na mých reakcích v přítomnosti. Dobře tedy, zaujmu stanovisko pozorovatele svého osudu a přijmu vše, co přítomnost přináší.

Naložím zítra ráno a se Sergejem si v soboru večer hodíme maso na gril, popijeme a popovídáme. Ale bohužel, Sergej na víkend nedojede. Zůstává na severu Dánska, protože náklad, který měl vzít z Vejle do Helsingborgu, byl zrušen.

Dojíždím na farmu v sobotu odpoledne. Vypadá to, že zde budu celý zbývající víkend sám. Dám si sprchu, nechám kočku spát na pohovce v karavanu a vyrážím do Klippanu do baru. Jdu podél silnice. Už je tma a nejen, že si svítím mobilem na cestu, pouštím si na něm český seriál Comeback. Tyhle věci mě zde drží při životě.

Bar otevírá přesně v devět hodin. Stojím u baru sám a sosám lahvové pivo Pirps blå. Jedno z mála, které se dají pít s větším sebe zapřením. Předpokládám, že to tu bude stejné jako vždy. Do jedenácti tu vyžahnu šest třetinek tohoto zvláštního lektvaru. Potom se zde nažene spousta podnapilých místních muchachos. Doteď jsem nezjistil, odkud se najednou berou. Ale zřejmě se sbíhají z domácích party, které musí kvůli sousedům v deset skončit. Zde se jede až do rána.

To ale není nic pro mě, protože už jsem značně unavený a přechází mě veškerá chuť ke komunikaci. Razím si cestu ven skrze dav lidí. Venku se válí několik mladíků, kteří neodhadli svůj alkoholický strop a které rázně vyprovodila ven ochranka. I v tak malém podniku musí mít bodyguardy, říkám si.

Lehce podnapile si to směruji k hlavní silnici, podél skladišť. Začíná trochu pršet, a tak si přes hlavu přehodím kapuci. Musím si odskočit, a tak zamířím mezi krátký porost u jednoho ze skladišť. Sotva dokončím potřebu, ozývá se rázný hlas.

„Co tady děláš?“ Prst na spoušti krátké pušky na mě míří od vchodu do jednoho ze skladišť. „Jen jsem si byl odskočit,“ řeknu nevinně. Nejsem zvyklý, aby na mě někdo mířil zbraní. Přemýšlím v duchu, jestli to myslí vážně a jdu pomalu na světlo, které poskytují lampy na hlavní ulici. Chlápek se ptá, co tady dělám. Odpovídám po pravdě, že jsem na cestě z baru na farmu Allunda Garden, kde parkuji svůj kamion.

V tu ránu hlaveň míří dolů. „Allunda?“ ptá se starší muž, jehož obličej zdobí knírek zahnutý směrem nahoru na konečcích a delší zpustlé vlasy. „Ano, pracuji jako řidič pro Swed trans i Skåne,“ odpovídám rozvážlivě. „Pro Anderse Svenssona?“ ptá se se chlápek, jehož výraz už nepřipomíná ani náhodou nic nepřátelského. „Ano,“ odpovídám. „Tak to se omlouvám,“ odpovídá muž, jehož jméno je Stefan. Podívám se na zbraň. „Stejně tam mám samé slepé,“ říká vesele.

Stefan je chlapík kolem šedesáti let. Svým výrazem připomíná typického Vikinga. Dlouhé vlasy, knírek. Jestli nemá vikingské předky, tak zcela jistě nějaké námořníky. Klidně bych si ho spletl s bezdomovcem, kdyby tu nějací byli. Zjev je to velmi unikátní. Dlouhý kabát, jaký míval poručík Colombo, mu sahá až pod kolena. Ač je jeho vzhled spíše komický a zaostalý, jeho oči jsou malé a přísné. Neuniká jim jediný detail.

„Nezlob se, ale s tou kapucí jsi vypadal jako zloděj.“ Vůbec mi nedošlo že bych mohl být takto vnímán. „Aha, já jsem byl v baru, pršelo a chtělo se mi na malou, tak jsem zabrousil do toho houští,“ vykoktal jsem ze sebe švédsky.

„To je v pohodě,“ odpovídá Stefan. „Chceš se podívat na moje káry?“ Já ty americký šroty opravdu nemám rád. Ale pochopil jsem, že Stefan je kamarádem našeho šéfa, který je do nich také blázen. Přijímám pozvání do garáže na pivko. V garáži parkují dva „američtí krasavci“. Musím se hodně přemáhat, abych se tvářil nadšeně. Nechci Stefanovi zkazit radost. Vím, jak je to pro ně důležité. Pro mě jsou to staré kýčovité plecho pixle, ale uznávám, že ono zhnusení mi bylo nějakým způsobem vnuceno. Švédi mají tento kýč v oblibě. Americká auta a v každé domácnosti obraz Elvise a Marylin Monroe. Oni to prostě milují a já si opět vzpomínám na slova z audioknihy, která potvrzují, že prostě nejsme všichni stejní a ani nemůžeme být.

S potěšením beru malou židli u ponku a plechovku piva. Náš rozhovor se točí kolem života, cestování i politiky, včetně sociálních problémů Švédska. Utvrzuji se v názoru, že zdejší lidé jsou unavení sociální situací své země. Je to poprvé, kdy slyším místního takto otevřeně mluvit o své zemi. Zde není taková kultura, kde by se lidé scházeli v hospodě, jako my a diskutovali na různá témata. Večer v baru mi to jednoznačně potvrdil. Tam už se scházejí lidé podnapilí, kteří mají dvojí zájem. Buďto si užívat nebo se poprat. Proto asi ty vyhazovači před každým barem.

Jsem rád, že potkávám otevřeného chlapíka, který se nebojí o problémech své země mluvit. A já s naprostým zájmem naslouchám. Trochu si postesknu, že jsem trochu doufal, že si v baru najdu nějakou dívku, se kterou bych si popovídal a třeba navázal nějaký kontakt. On však jen mávne rukou. „O to nestojíš, to mi věř.“

Ví, jaké to je být někde cizí. Strávil nějaký čas na zaoceánské lodi a navštívil mnoho kontinentů. „A nakonec jsi skončil zpět tady v Klippanu, s těma americkejma šrotama,“ říkám mu už v uvolněné náladě. On se však jen usměje a povídá, „Víš, můžeš zažít spoustu věcí, ale někdy si tě ten domov prostě přivolá zpátky.“ Koukám na dohořívající svíčku a nechávám jeho slova v sobě doznít. S tím také bojuji. Nejsem zde doma. A i když miluji zdejší přírodu, klima a celý sever mě učarovává svým kouzlem, stále myslím na domov.

Stefan mě jen pozoruje, jako by věděl, nad čím přemýšlím. Také si tím prošel. Také ho cosi dohnalo k odchodu ze země, ze svého domova. A cosi ho zas přimělo se do něj vrátit. Ta rozpolcenost je tristní. Nakonec zvedám vesele hlavu. „Ale já jsem rád za to, kde jsem a čím jsem,“ povídám, jako by do mě začala najednou proudit nějaká energie. On však jen přivře oči a s klidem odpovídá, „Jistě, jsou věci, které si musíš prožít a ty tě formují. Až se jednou vrátíš domů, už budeš někdo zcela jiný.“ „Dnes se vidíš jako někdo, kdo z domova odjížděl, ale život zde tě změnil.“ „Dozrál jsi v muže,“ odpovídá bezostyšně, jako by mě snad mohl znát.

Zvednu k němu hlavu. Jsem trochu opilý, ale zároveň klidný a naslouchám tomu, co je mi sdělováno. Stefan pokračuje. „Já jsem tohle vždycky chtěl dělat.“ Ukazuje k autům na heveru. „Ale nedokázal jsem si to v sobě dovolit a osamostatnit se.“ „Až poté, co jsem procestoval celý svět na lodi, jsem se vrátil s pocitem naplnění.“

Trochu vraštím obočí. Jak je možné, že se ten cizí člověk tak trefuje do mých slabých míst?A vypadá to, že s tím jen tak neustane. Mám pocit, že mě rozebírá na součástky. Také jsem přeci snil o životě za volantem. Ale ono to nepřišlo tak, jak se to odehrávalo v mých představách. Bylo to spíš záchranné lano.

„Nemáš ani tušení, co zde děláš, nemýlím se?“ Tak přímo mířenou otázku mohu jen chabě zachytit a odrazit. „Nemám ani tušení, kdo jsem a co tu vlastně dělám,“ pronáším trochu chraplavým hlasem, jako bych se lehce dusil. Je kolem druhé ráno a začíná mě přepadat únava.

„A chceš si najít dívku, se kterou založíš rodinu?“ pokračuje Stefan v krasojízdě. „Ano,“ vyhrknu ze sebe spontánně. „Ale to tě nenaplní,“ uzemňuje mě svým vlídným, ale přímým hlasem. Mlčím.

„Naplnění rozmnožovacího pudu už dávno není jediným smyslem života, jestli jsi si toho nevšiml.“ Koukám trochu zaraženě, ale nechci ho přerušovat. Vypadá to, že má něco naléhavého na srdci. „Tvým naplněním je nalezení sebe,“ dodává mysteriózně. „Aha,“ pronáším jaksi zklamaně. Stefan se však jen usmívá. „Je čas jít spát,“ přerušuje najednou násilně konverzaci.

Souhlasím i když něco ve mně hlodá, jako bych se stále chtěl na něco zeptat. Avšak, když přemýšlím nad tím, jak bych otázku formuloval, dostávám se do patové situace. On jen však mhouří oči, jako by četl mé myšlenky. „Pozdravuj Anderse,“ říká jen. Ani slovo o tom, jestli se ještě někdy uvidíme.

Loučím se zdvořile, i když trochu zaraženě a na dvou kilometrovou cestu zpět na farmu si pouštím na telefonu opět seriál Comeback. Moc ho ale nevnímám. Přicházím do karavanu lehce po třetí hodině ráno. Na posteli se rozvaluje kočka. Je natažená přes celou postel a nechává na sebe proudit teplo ze zapnutého přímotopu. Jen jedno oko otevře na přivítanou, natáhne se ještě víc a převalí se na hřbet. Dává mi jasnou informaci, že postel je již obsazená. Sedím na rozkládací pohovce a přemýšlím.

Nejsou to Stefanova slova, která ve mně tolik rezonují. Je to samotná jeho existence. Osamělá noční garáž. I on se zdál být osamělý. Až do vyrušení mou maličkostí popíjel sám dlouho do noci, sedíc vedle svých amerických aut na heveru. Čím více o tomto setkání přemýšlím, tím více nejasností mě napadá. Kde se tam vlastně vzal takhle uprostřed noci? Neviděl jsem v ruce cigaretu, kterou by venku kouřil. Vlastně ani uvnitř si nezapálil ani jednou. A i kdyby kouřil, proč by sebou nosil ven pušku?

Samotná jeho podezíravost naznačovala, že možná čekal na zloděje. Ale proč by číhal na zloděje, který může být ozbrojený, s puškou nabitou slepými náboji? Kroutím nechápavě hlavou. A místo toho, aby dál číhal, mě pozval dovnitř. Skoro to vypadá, jako by na mě úmyslně čekal. Ale i kdyby, jak by mohl vědět, kudy se vracím z baru na farmu? Cesta kolem skladišť je jen jednou z možností. Tu jsem zvolil, kvůli potřebě si nepozorovaně odskočit.

Ten chlap má ale pravdu. Život tady mě opravdu změnil. Už nejsem ten nevycválaný fracek. Uvědomím si náhle, co by se stalo, kdyby Stefana potkalo mé staré „já“ a jak agresivně bych asi reagoval na otázku „co tady děláš?“. A dnes jsem zůstal ve vnitřním klidu a jen kontroloval situaci. Nijak se mě jeho nepřátelské uvítání nedotklo. Přeci jen jsem se v něčem změnil, aniž bych si tu uvědomil.

Kromě té nedůvěřivosti do mě ale vdechl cosi zvláštního. Jako bych stál před branou, za kterou je celé lidské vědění. Jakési napětí z pocitu, že ne vše je možné pochopit a vysvětlit. Je tu cosi, co vše převyšuje, ale uchopit to nelze. Jako by ono záhadné bylo vždy o krok napřed, než kde právě stojím. Zřejmě to tak má být. Usínám na pohovce, neboť paní domu okupuje celou postel.