Článek
Zabíjením se diplomacie nedělá. Ať už se těch jedenáct let na Ukrajině děje cokoliv, být do té doby Rusko legitimní partner, mohli bít na poplach na půdě OSN a dalších institucí. Mohli svět upozornit na zvěrstva, která se tam děla. Ale oni se touto cestou nevydali. Jelcinův kapitalismus se zhroutil.
„Když vy nám Sýrii, tak my vám Krym“, si Rusové řekli na úkor amerických zájmů. Je nutné si uvědomit, že tato válka se děje formou ping-pongu na mocenských a korporátních úrovních. Tohle není o ideologii, jako před osmdesáti lety. Tohle je o sféře vlivu, odbytu zbraní a ekonomice. Víceméně se vrátil středověk. Druhotně lze říci, že i o nerostech a různých pokladech oné země.
A další války budou. Bude válka o Grónsko a výhledově o Antarktidu. A možná tehdy si Země řekne, že nejlepší to tu bude opět zalít vodou.
Nicméně žádná válka se nikdy v historii nevedla kvůli lidem. Lidé chtějí žít, vychovávat děti a sledovat, jak rostou a objevují svět, který oni sami před lety začali objevovat. To je tak fascinující. Jak děti překypují láskou a bezpodmínečným přijetím. Děti nejsou součástí egoického lidstva. A přesto jím trpí a pak se jím stávají.
Kdo chce válčit, je nemocen. Lidem se pod kůži vryla ta líbivá část války, skoro ta romantická. Mohou za to filmy, knihy a počítačové hry. Ale v reálu je to pěkný hnus, který přejede po vaší duši jako rašple. To se nikdo nepoučil z literárních děl klasiků, veteránů První světové války?
Já nevím, ale někdy si říkám, že patřím ke generaci, která by do války už jít prostě nemohla. Tolik nad věcmi přemýšlím. Tolik se mě vše dotýká. Nejsem troska a vějířek. Srovnám se se vším. Ale to vědomí, že jdeme umírat do boje, který je vždy nesmyslný, by mě zcela pohltilo. Jako třináctiletý klučina jsem doslova hltal dílo Na západní frontě klid, kde autor toto zcela jasně popisuje, když leží na frontě vedle raněného francouzského vojáka. A tu celou nesmyslnost si náhle uvědomí. Vlastenectví je pryč, zbylo lidství.
Máte někdy pocit, když o válce přemýšlíte, že byste vzali rodinu a od všeho toho lidského šílenství vystřelili pryč raketou? Nebo si postavili plachetnici a odpluli někam, kde je klid, láska a pohoda? Náhlé uvědomění si práva na život? Práva na svobodu? Právo být a žít.
Nebojíte se, ale naprosto nechápete? Protože máte přístup k informacím, jste vzdělaní, četli jste historické romány a víte, že je to vše naprostý a totální nesmysl? Něco uvnitř vás vám říká, že to není relevantní a vy to vše vidíte jakoby ze shora? Vidíte, jak se tam ti cínoví vojáčci melou, vraždí a nerozumíte tomu?
A co kdyby přiletělo tisíc kosmických lodí s mimozemšťany a začali nás vybíjet? Byl by tohle důvod, aby se všichni lidé na Zemi semkli, aby zapomněli na sváry? Bylo by to dostatečné k uvědomění, jak žabomyší naše lidské spory jsou? Stmelilo by to všechny lidi na planetě? Několik filmů se o toto pojetí pokusilo. To znamená, že ona myšlenka samotná mezli lidmi žije.
Ti nepřátelští mimozemšťané si nebudou vybírat, kdo je Rus a kdo Američan. A v tu chvíli nám to možná dojde, že lidství je to, co zde na Zemi máme společné. Možná nám bůh nebo vesmír takovou lekci zařídí jen proto, aby nám otevřel oči.
Jenže co s tím, když jsme stále součástí tohoto šílenství? Spousta lidí se staví za silnější alianci proti východu. No ano, jednou jsme jako národ udělali určitý krok a na té racionální úrovni to dává smysl. „Máma, bába, vnoučata, všichni chtějí do Nata“, nebo tak nějak ten propagační slogan zněl. Jsme součástí světa, který vyšle své vojáky, ale lidí se válka přímo nedotýká. Nejsou vystaveni existenčním nejistotám. To je velká nevýhoda USA. Oni poslali své syny do bojů, ale sami jim nikdy vystaveni nebyli. Ne tak, jak jsou dnes vystaveni děti na Ukrajině, v Sýrii atd. A to nás mění. My už to podporujeme „pouze“ finančně, konzumně.
Já tento článek zakončím zjevným zklamáním. Ale dle mého názoru, v tomto světě už nejsou jiné možnosti než rozvíjení duchovní podstaty člověka. My se už nikam neschováme. Tady na té planetě není kde se schovat. Lidské šílenství si nás na nějaké úrovni najde všude.
Ten vnitřní svět je vlastně to jediné, co dnes nabízí formu úniku, který není vlastně únikem, ale přirozenou částí našich životů. Místo, kde jsme opravdu neomezeně svobodní. A ovládnutí tohoto vnitřního světa může vést i ke změně toho vnějšího. Není jiná cesta.
Navzájem se držíme na mušce a podléháme dojmu, že s cizím člověkem nemáme nic společného. Že je to nepřítel. Ale zamysleme se. Ten člověk na protější barikádě se, stejně jako my, narodil. Vyrůstal a zemře. Nemáme nic společného? Vždyť máme společné naprosto vše podstatné.
Za pár let nebude žádný Trump, nebude žádný Putin. Budou zase jiní lidé. Situace, která je dnes, nebude navždy. Svět se mění každým okamžikem. Co tedy potřebujeme naučit naši mladou generaci, abychom lidstvu zajistili přežití? Mají naše děti vidět války, zoufalství a utrpení?
A co pak sami budou vytvářet?
