Ženy, které doprovází řidiče balkánských kamionů - placená péče na cestách, včetně sexu

Je horký červnový večer roku 2001. Na prašném parkovišti, blízko bulharsko-řecké a turecké hranice, se schází zvláštní společnost. Ženy a dívky, s batohy na zádech, obchází zaparkované kamiony a nabízí jejich řidičům své služby. Většina má hlavu zabalenou v šátku nejrůznějších barev. Jsou mladé i starší, postav štíhlých i plnějších. Na co ale táhnou ty těžké batohy? Možná to nejsou pouze prostitutky.

Některé ženy nastupují do kamionů na místo spolujezdce a soupravy po chvíli odjíždí směrem k hranicím. Každý průjezd těžké naložené soupravy víří spoustu prachu, jehož částečky se vznáší vzduchem a klesají k zemi jen neochotně. Horký vzduch, prohřátý nyní zapadajícím sluncem, se tetelí a malé parkoviště se začíná vyprazdňovat. Některé ženy zůstávají na parkovišti a v malých hloučcích o něčem diskutují. Z vnitrozemí přijíždí další kamiony, které zastavují a sem tam nějakou ženu naberou a ihned pokračují v jízdě. Malé parkoviště se nakonec celé vyprázdní. Další projíždějící kamiony už nezastavují, jen přibrzdí a když jejich řidiči shledají, že zde na ně nikdo nečeká, pokračují dál v jízdě.

„Doprovod?“ Pronese turecký celník, který nakukuje do kabiny bulharského kamionu a rukou ukazuje na sedačku spolujezdce, ve které sedí mladá dívka. Reaguje jaksi mechanizovaně a bez většího zájmu. Řidič zakroutí hlavou a podá mu tlusté pouzdro s doklady. Po chvíli mu ho celník vrací zpět, ale mnohem méně objemné. Kývne souhlasně hlavou a pouští kamion přes hranici do Turecka.

Devatenáctiletá Ismira je trochu nervózní. Jako doprovod jede poprvé a má trochu obavu, aby obstála a řidič s ní byl spokojený. Následujících sedm dní budou spolu sdílet malou kabinu starého kamionu a bude na něj zcela odkázána v zemi, kde nemá příliš mnoho zastání. Zatímco bude řidič spát, nakládat, vykládat nebo vyřizovat papíry, Ismira bude hledat vhodná místa pro rozdělání ohně, shánět čerstvé potraviny na místních trzích, vařit, prát prádlo a uklízet kabinu, která se neustále zanáší všudypřítomným prachem cest.

Od ostatních žen z branže vyslechla, že to ale není jedinou pracovní náplní doprovodu. Ženy z doprovodu musí často uspokojovat všechny potřeby řidiče, včetně sexuálních, pokud si je řidič připlatí. Většina žen z doprovodu je z chudých příhraničních rodin, kde hrají podřízenou roli už od dětství. Jít jako doprovod, je pro ně jedna z mála příležitostí cestovat a alespoň částečně se osamostatnit. Často proto udělají vše, co je jejich dočasnému pánu po chuti. Ismira stráví jako doprovod řidičů celé léto. Ti jsou často na cestách tři a více měsíců v kuse. Doprovody si najímají vždy jen na určitou omezenou dobu. Ismira tak vydělá dostatek peněz na svá studia. Alespoň do příštího léta.

Je to však nejistá a nebezpečná práce. Ismira má napoprvé štěstí. Řidič Ivan, kterého si vyhlédla, není o moc starší než ona sama. Je zřejmé, že se mu dívka zamlouvá, ale nedovolí si požadovat zatím nic víc než běžný servis. Někteří řidiči své doprovody bijí nebo je nabízí celníkům a policajtům místo úplatku. Většina řidičů se ke svým doprovodům ale chová slušně a s respektem. Jsou rádi, že se o ně někdo na cestách postará a uvaří jim. Tato profese zažívala svůj vrchol v minulých desetiletích a se zvyšující se životní úrovní balkánských států se pomalu transformuje.

Na rozdíl od Ivana, rozumí Ismira turecky, protože je ze smíšené rodiny. Na cestách po tureckém vnitrozemí ušetří Ivanovi spoustu potíží s papíry a úřady. Několikrát je žádána jako úplatek, ale Ivan vždy raději zaplatí penězi. Zdaleka ne všechny ženy z doprovodů mají takové štěstí. Jihovýchodní Balkán, Turecko a okolní země, tam často platí zcela jiná pravidla, než na jaká jsme zvyklí ve střední a západní Evropě. Mezi nimi je ale i jistá profesní čest, kterou si málokdo dovolí překročit.

Ismira nakonec s Ivanem stráví celé léto. Ten sice nemá tolik peněz, aby mohl Ismiře zaplatit všechen čas na cestách. Ona se však do něj zamiluje a po návratu si udělá řidičský průkaz na kamion. Po dvou letech, strávených na cestách, spolu odjíždí za „lepším“ životem do Dánska, kde nakonec založí malou rodinnou dopravní firmu. Zaměstnají několik řidičů a vychovají tři děti. Jednoho dne potkají na cestách mého švédského kolegu Nicklase, který mi následně vypráví jejich příběh. Ismira je jen jedna z hodně malé množiny žen, kterým se podařilo získat lepší život než doživotní posluhování a poskytování svého těla.

Smysl doprovodů v těchto zemích je zcela zřejmý. Jen málokdy se kamiony dostanou do blízkosti nákupních center a nějakého lepšího sociálního zařízení. Přeci jen se bavíme hlavně o devadesátých letech, která byla i pro tuto část světa poměrně divoká. Autoledničky, mikrovlnky, rychlovarné konvice, to vše bylo téměř nereálné. Takže nebyla vzácná ani onemocnění ze špatného jídla či vody. Vyčerpání z horka a další „radosti“, které k cestování v této části světa patří. Proto si většina řidičů svých doprovodů váží a k násilnému chování dochází stále méně.

Doprovody balkánských řidičů fungují hojně i v západní Evropě. I zde tráví řidiči „nomádských“ firem dlouhé měsíce za volantem. Doprovody si ale neshánějí po parkovištích. Tato profese se dočkala jisté evoluce. S řidiči jezdí jejich manželky nebo partnerky. Může jít i o obchodní „přátelství“ dvou cizích lidí, ale tyto ženy také často kamiony i řídí a jsou zaměstnány spolu s jejich řidičem u stejné firmy. Není ani zcela vzácné, že u jedné firmy jezdí celá rodina, včetně dětí, když už jsou dospělé.