Pole mají žízeň. Sucho v zemědělské krajině zhoršují staré trubky a narovnané potoky a řeky

Voda s sebou nese hnědou pěnu — kousky ornice, zbytky hnojiv, někdy i trochu pesticidů. Chvíli po dešti je sice půda ještě ztmavlá dešťovou vláhou, ale pár centimetrů pod povrchem zůstává pořád suchá, protože voda se nevsákla, jen protekla.

Sucho letos trápilo nejen krajinu, ale i celou společnost. A není to náhoda a není to ani smůla — příčin je víc, ale hlavní roli hraje způsob, jak jsme se zemědělskou půdou po mnoho desítek let zacházeli.

Cesta vody začíná v mracích. Ale o tom, jestli bude mít česká krajina dost vody i během sucha, se z velké části rozhoduje právě na polích.

Ještě před sto lety byla česká krajina posetá mezemi, remízky, roztroušenými stromy a drobnými mokřady. Nebyly to jen hranice pozemků, ale zároveň místa, která přirozeně zpomalovala vodu stékající po svahu a zachytávala částečky půdy. Mezi lety 1948 a 1989 jsme při scelování pozemků do velkých lánů přišli o 30 000 kilometrů stromořadí a dalších pásů zeleně. Hlavně jsme ale přišli o pestrost. Pole, která dnes vidíme z okna aut, byla dřív stovkami malých políček osetých různými plodinami. Dnes jsou z nich monotónní rozsáhlé plochy s často degradovanou a utuženou ornicí, která je extrémně náchylná k erozi.

Milion hektarů — tedy čtvrtina veškeré zemědělské půdy v Česku - je navíc trvale odvodňován podzemními melioračními trubkami. Jejich úkolem je odvádět vodu pryč z pozemku tak, aby mohl být využitý pro intenzivní zemědělskou produkci. Podmáčené plochy dříve na mnoha místech omezovaly výnosy a komplikovaly hospodaření. Dnes jsme ale v úplně odlišné situaci, kdy nám naopak voda v jarních a letních měsících často velmi citelně chybí. A když konečně zaprší, je rychle odváděná do potoků a řek a pole jsou za chvíli opět suchá. Meliorace tak dělají přesně to, co dnes potřebujeme úplně nejméně.

Meliorační trubky ale nejsou jediný důvod, proč voda z naší půdy rychle mizí.  Zdraví našich půd je totiž už hodně nalomené, a tak v sobě půda udrží mnohem méně vody, než je její přirozená kapacita. Hlavním problémem je snížení množství organické hmoty v půdě, ke kterému došlo kvůli intenzifikaci zemědělské výroby a využívání minerálních hnojiv. Právě organická hmota vytváří v půdním profilu podmínky pro vznik tzv. agregátů, struktur plných živých organismů, které jsou schopné vázat velké množství vody. Zdravá půda s vysokým obsahem humusu dokáže na jednom hektaru zadržet i přes tři tisíce metrů krychlových vody.

Dalším problémem je dlouhodobé utužování zemědělské půdy těžkou technikou. Asi byste byli překvapeni, kdybyste rýpli párkrát do půdy na poli a narazili jen pár desítek centimetrů pod povrchem na krustu, která pod rýčem zvoní jako beton. Bohužel to ale vůbec není neobvyklé. Taková vrstva je těžko prostupná nejen pro kořeny rostlin, které se pak nedostanou do hlubších vrstev, ale i pro vodu, která po ní stéká. A pokud je pole ve svahu, bere zároveň z povrchu i samotnou půdu. Na rovině se v podobných případech naopak vytváří polní louže.

Odhaduje se, že vodní eroze odnese z českých polí ročně až 21 milionů tun ornice a více než polovina plochy orné půdy v zemi je erozí ohrožena. Spolu s půdou mizí i to, co do ní zemědělci investovali — hnojiva i pesticidy, které místo toho, aby zůstaly na poli, skončí v potoce a zhoršují kvalitu vody a životního prostředí. V roce 2024 se při sledování více než pěti set profilů na českých řekách našlo 155 různých pesticidů a jejich metabolitů — a to v 92 procentech sledovaných míst. Erodovaná zemina pak zanáší koryta potoků a zanáší i vodní nádrže, ze kterých bereme pitnou vodu.

Dobrá zpráva je, že nejde o nevratný problém. Půda je totiž živý organismus a existují způsoby, jak její zdraví obnovit. Také krajina - i když silně přetvořená lidskou činností - může obnovovat své funkce, pokud jí k tomu dáme příležitost a vytvoříme podmínky.

Neexistuje přitom jedno univerzální řešení, ale celé spektrum přístupů, které je možné kombinovat. Základem je navracení organické hmoty do půdy. Nejde jen o využívání hnoje a dalších živočišných vstupů, ale zejména o využití samotných rostlin jako zeleného hnojiva, jako potravy pro půdu. Rostliny zachycují sluneční záření a přeměňují ho na látky bohaté na energii. Část z nich posílají do kořenů, ale nejen pro kořeny samotné, ale také pro řadu organismů (hub, roztočů a dalších), které žijí v půdě a s rostlinami často úzce spolupracují a pomáhají jim.

Vedle ponechávání rostlinných zbytků po plodinách je zásadní co nejvíce podporovat také takzvané meziplodiny, ale také podsevy a další. Prostě maximum zelené hmoty, která může na poli vyrůst, využít jako podporu zdraví půdy. Jen zdravá půda totiž dokáže udržet dost vody a zároveň poskytnout plodinám živiny v dostupné formě a vytvořit dobré prostředí pro dlouhodobou produkci.

Důležité je také utváření krajiny odolnější vůči erozi a extrémům počasí pomocí zlepšování její struktury. Meze, remízky a biopásy zachytávají při dobrém umístění půdu a zpomalují vodu, a zároveň poskytují prostor pro hmyz, ptáky a další organismy. Zajímavým příkladem je nově podporované agrolesnictví. Jedná se o způsob hospodaření, který kombinuje pěstování plodin nebo pastvu s vysazováním stromů. Ty mohou nejen pomoct zlepšovat zdraví půdy, ale také poskytují stín pro domácí zvířata a dřevo a plody. Pracovat lze dokonce i se starými melioračními systémy. V místech, kde už neplní svou funkci, je možné je vyvést na povrch a udělat z nich třeba mokřad. Nebo, pokud jsou na to finance, přeměnit systém odvádění vody na regulační systém, který v době sucha vodu zadržuje a v době nadbytku srážek vodu odvádí. Tyto systémy jsou ale velmi drahé a určitě tak nepředstavují univerzální řešení pro každého.

Může se zdát, že zavádění zmíněných opatření je drahé. Ve srovnání s tím, kolik stojí dopady sucha a povodní, je ale jasné, že se investovat do nich vyplatí. Důležité je nastavení dotací a motivačních nástrojů, které umožní zemědělcům a vlastníkům půdy zavádět potřebná opatření. A to nejen evropských, velký význam mají také národní dotační programy a vláda by je měla podpořit. Pravidla Společné zemědělské politiky, ale také připravovaný Národní plán na obnovu přírody a další strategie a předpisy by měly zohlednit potřeby krajiny, životního prostředí i společnosti tak, aby opatření pro zadržení vody nebyla dobrovolným bonusem, ale standardní součástí toho, za co zemědělci dostávají peníze z veřejných zdrojů. Je to služba pro nás všechny a společnost by ji měla ocenit.

Kapka deště, která spadne na zdravé pole, by měla mít stejný osud jako ta, co se vsákne do horského rašeliniště nebo zůstane v nivě zdravého potoka: pomalu projít krajinou, nasytit půdu, doplnit podzemní vodu nebo se odpařit přes listy rostliny. Místo toho dnes většina kapek jen prokluzuje po povrchu — z pole do příkopu, z příkopu do potoka, z potoka pryč z krajiny.

Zemědělská půda pokrývá víc než polovinu rozlohy Česka. Minimálně 25 % této plochy je stále odvodňováno systémem odvodňovacích trubek. Žádná obnova pramenišť ani žádné revitalizace potoků nebudou stačit, pokud tahle polovina krajiny zůstane nastavená tak, aby vodu co nejrychleji odváděla. Naopak — pokud se nám podaří vrátit polím schopnost vodu zadržet, získá tím celá naše krajina. Míň eroze, míň splavených živin, stabilnější průtoky v suchých měsících a nižší náklady na úpravu pitné vody.

Alžběta Procházková je expertka na zemědělství ve WWF Česko.