Příroda se ještě může vzpamatovat. Tygři, želvy i sloni ukazují, že nejsme naivní, když máme naději

Nová zpráva WWF o stavu života na naší planetě ukazuje také něco jiného: když se lidé dokážou domluvit na společném cíli a vytrvale pro něj pracovat, příroda se umí zotavit. Otázka je, jestli dokážeme úspěchy v ochraně jednotlivých druhů proměnit v širší změnu.

Představte si, že byste mohli sledovat přírodu jako film, který se odehrává od roku 1970 až do dneška. V některých scénách byste viděli mizející lesy, vysychající mokřady a řeky rozdělené přehradami. Jinde by ubývalo ptáků, ryb nebo savců. A v některých okamžicích by se zdálo, že už není cesty zpět.

Tento film ale ještě nemá jediný možný konec. Vedle znepokojivých dějových linií o vymírání a úbytku živočišných druhů totiž sledujeme i dechberoucí zvraty. Zvířata, která byla na pokraji vyhynutí, znovu nacházejí prostor k životu. Populace, které se dlouho zmenšovaly, začínají opět růst. Ne všude a ne u všech druhů, ale dost na to, abychom věděli, že změna je možná. A že teď je na nás, abychom napsali scénář, podle kterého bude tento film pokračovat.

Právě toto je jedno z hlavních poselství nové Zprávy o živé planetě 2026 (Living Planet Report), kterou vydává WWF už od roku 1998 každé dva roky ve spolupráci s odborníky z Londýnské zoologické společnosti. Letošní závěry zprávy jsou podobně jako u její předchůdkyně vážné. Zároveň ale nabízejí důvod k naději, která nestojí na přáních, naivitě nebo optimismu za každou cenu. Stojí na skutečných výsledcích a datech.

Hlavní údaj letošní zprávy je těžké přehlédnout: mezi lety 1970 a 2022 klesla průměrná velikost sledovaných populací volně žijících obratlovců o 73 procent.

Toto číslo se často dá snadno pochopit špatně. Neznamená, že ze Země zmizelo 73 procent všech volně žijících zvířat. Neznamená ani, že o tolik ubylo všech druhů. Index živé planety sleduje, jak se v čase mění velikost konkrétních populací na různých místech světa, a z těchto trendů vypočítává společný ukazatel.

Aktuální vydání vychází z údajů o 35 803 populacích celkem 5 790 druhů obratlovců - tedy savců, ptáků, ryb, plazů a obojživelníků. Index zachycuje průměrný trend jejich početnosti, nikoli celkový počet zvířat, která na planetě zůstala.

Představme si například několik populací jednoho druhu na různých místech. Jedna se může zmenšit, jiná zůstat stabilní a další růst. Index pomáhá sledovat, jak se podobné změny skládají dohromady napříč velkým množstvím populací. Výsledek ukazuje, že jejich celkový trend je výrazně negativní.

A přesto ani toto průměrné číslo neznamená, že všude dochází ke stejnému vývoji. Přibližně polovina sledovaných populací je stabilní nebo roste. Celkový výsledek táhnou dolů především výrazné poklesy v mnoha dalších populacích.

To je důležitý rozdíl. Neznamená to, že můžeme být klidní. Znamená to, že příroda není všude na stejné cestě a že naše rozhodnutí a konkrétní činy mají význam.

Nejdramatičtější propad zaznamenává Living Planet Index v Latinské Americe a Karibiku, kde se průměrná velikost sledovaných populací volně žijících obratlovců od roku 1970 snížila o 95 %. V Africe jde o 80 %, zatímco v Evropě a Střední Asii o 23 % a v Severní Americe o 28 %. Na první pohled by se tak mohlo zdát, že evropská a severoamerická příroda jsou na tom výrazně lépe. Takové srovnání ale má důležitý háček: měření začíná rokem 1970 a v Evropě i Severní Americe byla příroda ve velkém měřítku poškozována už dlouho předtím. Část jejího úbytku se proto do těchto čísel vůbec nepromítá.

Mírnější pokles od roku 1970 neznamená, že je zde příroda v dobrém stavu - v některých oblastech už sledované populace začínaly z výrazně ochuzeného základu. Právě proto je důležité nevnímat úbytek biodiverzity jako problém vzdálených tropických oblastí, ale také jako důsledek dlouhodobých změn krajiny v Evropě a Severní Americe.

Jedním z nejvýraznějších závěrů zprávy je rozdíl mezi jednotlivými prostředími. Největší pokles zaznamenaly sledované sladkovodní populace, jejichž index klesl o 85 %. U suchozemských populací šlo o 69 % a u mořských o 59 %.

Za těmito čísly jsou velmi konkrétní důvody. Sladkovodní druhy ohrožuje ničení a proměna jejich prostředí, znečištění, nadměrné využívání vody i přehrady a další zásahy, které mohou blokovat migrační trasy. Pro ryby, které potřebují putovat řekou, může jediná nepřekonatelná překážka znamenat ztrátu přístupu k místům, kde se rozmnožují. I to je jeden z důvodů, proč je ochrana a obnova říční krajiny prioritou pro WWF v řadě zemí, včetně České republiky, kde jsme spustili dlouhodobý projekt Voda je život.

Podobné principy jako u říční krajiny platí i jinde. Když se ničí nebo rozdělují přirozená stanoviště, zvířata přicházejí o potravu, úkryt i prostor potřebný k rozmnožování. Nadměrný lov a rybolov mohou populace vyčerpávat rychleji, než se stačí obnovovat. Znečištění zhoršuje podmínky pro život. A probíhající klimatická změna všechny tyto tlaky ještě posiluje - třeba kvůli vlnám extrémních veder či dlouhým epizodám sucha, které ostatně vidíme i tady v Česku.

Pokud by zpráva končila jen statistikou poklesu, byl by její obraz neúplný. Její důležitou součástí jsou totiž i příklady druhů, u nichž se podařilo nepříznivý vývoj zvrátit.

Jedním z nich je tygr. V roce 2010 žilo ve volné přírodě přibližně 3 200 těchto velkých koček. Jejich budoucnost vypadala velmi nejistě. Díky koordinovanému úsilí vlád, místních komunit a dalších partnerů však jejich počet do roku 2025 vzrostl přibližně na 5 700 jedinců. To představuje nárůst o více než 70 procent.

Není to výsledek jednoho zázračného opatření. Je za ním dlouhodobá práce, spolupráce a ochota pokračovat i tehdy, když změny nejsou okamžitě vidět.

Podobný příběh se odehrál u tuňáků obecných a pacifických. Jejich populace v minulosti čelily silnému tlaku nadměrného rybolovu. Státy, průmysl i spotřebitelé ale postupně přijali opatření, která pomohla situaci změnit. Podle zprávy už tyto druhy nejsou považovány za nadměrně lovené a jejich populace se vrátily do bodu, kdy o ně již nemusíme mít strach.

Další příklad přichází také z oceánů. V roce 2025 byla kareta obrovská první mořskou želvou, která byla na Červeném seznamu ohrožených druhů IUCN přeřazena z kategorie „ohrožený“ do kategorie „málo dotčený“. Tento posun odráží přibližně padesát let koordinovaného úsilí ve zhruba osmdesáti zemích, kde tyto želvy hnízdí.

Také u slonů afrických najdeme místa, kde se jejich populace zotavují. V jižní Africe se na některých územích jejich početnost zvyšuje hlavně na místech, kde správu krajiny, kterou sdílejí s lidmi, vedou místní komunity.

Tyto pozitivní příklady nejsou důkazem, že je problém vyřešen. Sloni jako celek zůstávají ohrožení a jejich stavy na většině území výskytu klesají. Ani úspěch u jedné populace neznamená, že se daří všem ostatním. Přesto nám tyto příběhy ukazují něco zásadního: pokles přírody není nevyhnutelný a dobře zvolená opatření pro ochranu a obnovu přírody mohou přinášet měřitelné výsledky.

Pokud dokážeme pomoci tygrům, želvám nebo tuňákům, proč se navzdory tomu příroda jako celek dál zhoršuje?

Odpověď spočívá v rozsahu problému. Ochrana konkrétního druhu může být velmi účinná, ale probíhá ve světě, kde na přírodu současně působí síly mnohem většího rozsahu. Pokud se jejich příčiny nezmění, budou úspěchy ochrany stále narážet na nové hrozby.

Zpráva označuje tři systémy, které stojí za většinou současného úbytku přírody: potravinový systém, energetiku a finance.

Prvním je způsob, jakým produkujeme a spotřebováváme potraviny. Zemědělství je největší příčinou ztráty a degradace přirozeného prostředí. Potřebujeme potraviny, ale způsob jejich produkce zároveň ničí stanoviště, snižuje biologickou rozmanitost a přispívá ke klimatické změně. Prostor ke změně proto neleží jen v tom, co pěstujeme, ale také v tom, jak hospodaříme, co jíme a kolik potravin končí jako odpad.

Druhým systémem je energetika. Spalování uhlí, ropy a plynu přispívá k emisím skleníkových plynů, a tím ke klimatické změně, která ohrožuje ekosystémy po celém světě. Přechod k čistším zdrojům energie už probíhá a zpráva jej označuje za příklad změny, která může nabrat vlastní tempo. Solární energie je dnes ve většině zemí nejlevnějším zdrojem nově vyráběné elektřiny a elektromobily představovaly v roce 2024 celosvětově 24 procent prodejů nových aut. To ale neznamená, že je přechod na nové nízkoemisní technologie hotový. Stále musí výrazně zrychlit.

Třetím systémem jsou finance. Peníze totiž neurčují jen to, které projekty vzniknou, ale také to, jaká budoucnost se bude rozvíjet. Pokud investice podporují činnosti, které přírodu poškozují, zatímco její ochrana a obnova získávají jen zlomek potřebných prostředků, je výsledkem nerovnováha.

Podle zprávy směřovalo v roce 2023 přibližně 7,3 bilionu dolarů z veřejných zdrojů do aktivit škodících přírodě. Na její ochranu a obnovu bylo vynaloženo asi 220 miliard dolarů.

Tento dramatický rozdíl ukazuje, proč nemůžeme odpovědnost za stav planety přenášet pouze na jednotlivce nebo ochranářské organizace. Rozhodnutí o tom, co budeme vyrábět, jak budeme získávat energii a kam budou proudit investice, mají dopad, který dalece přesahuje možnosti jakéhokoli jednotlivého projektu na ochranu či obnovu přírody.

Slovo naděje může v souvislosti s ekologickou krizí působit skoro nepatřičně. Když slyšíme o úbytku přírody, je snadné propadnout pocitu, že už je pozdě nebo že jednotlivec stejně nic nezmění.

Zpráva o stavu planety ale pracuje s nadějí jinak. Nechápe ji jako přesvědčení, že všechno dobře dopadne. Naděje je tu proces, který nám pomáhá jednat i v situaci, kdy je výsledek nejistý a cesta dlouhá.

Má čtyři vzájemně propojené části. První je cíl, který vychází z toho, na čem nám záleží. Druhou je důvěryhodná cesta k jeho dosažení - plán, který lze upravovat podle nových poznatků a zkušeností. Třetí je schopnost jednat a věřit, že naše úsilí může něco změnit. A čtvrtou je odolnost: ochota pokračovat, i když se pokrok zpomalí nebo se objeví překážky.

Příběhy zotavených populací ukazují, jak taková naděje vypadá v praxi. Lidé si stanovili cíl, vytvořili plán, spolupracovali a vytrvali. Ne vždy se výsledky dostavily rychle. Přesto se postupně podařilo dosáhnout změny, která by ještě před několika desetiletími mohla vypadat nepravděpodobně.

Stejný přístup dnes potřebujeme u systémových změn. Nestačí vědět, co je špatně. Potřebujeme věrohodné cesty, jak věci změnit, a podmínky, které lidem, firmám i institucím umožní podle nich jednat.

Living Planet Report se nezaměřuje na jednotlivé státy a jeho globální či regionální čísla proto nelze přímo vztáhnout na Českou republiku. Domácí data ale ukazují, že úbytek biodiverzity se týká i naší krajiny. Podle Agentury ochrany přírody a krajiny ČR je v Česku ohroženo úbytkem jedinců či přímo vyhynutím 61 % druhů ryb a 59 % druhů obojživelníků. Právě stav sladkovodních ekosystémů patří k nejvýraznějším varováním také v globální zprávě WWF. Česká čísla tak potvrzují globální trend. A co s tím tedy můžeme udělat?

Jednou z největších příležitostí je Národní plán na obnovu přírody, který právě teď vzniká. Česko díky němu může začít systematicky napravovat škody, které jsme v krajině napáchali, a lépe se připravit na sucho, vedra i další dopady klimatické změny.

Jak by taková obnova měla vypadat v praxi, ukazuje Stínový plán na obnovu přírody, který připravili nezávislí odborníci a odbornice spolu s vědci a organizacemi zabývajícími se ochranou přírody. Nabízí 40 konkrétních opatření pro českou krajinu. Vychází z vědeckých poznatků i zkušeností z terénu a ukazuje, že obnova přírody nemusí zůstat jen u obecných slibů.

Jedním z klíčových úkolů pro Česko je vrátit do krajiny vodu. Na mnoha místech potřebujeme odstranit nefunkční meliorace, obnovit mokřady a nivy řek a umožnit vodním tokům, aby se znovu přirozeně rozlévaly a meandrovaly. Namísto rychlého odvádění vody z krajiny bychom jí měli dát prostor, aby se mohla vsakovat, doplňovat zásoby podzemní vody a pomáhat krajině zvládat období sucha. Obnova řek navíc vytváří životní prostor pro ryby a další druhy, kterým narovnávání a přehrazování toků znemožnilo přirozený pohyb.

Změnu potřebují také lesy a zemědělská krajina. Staré lesy s přirozenou strukturou, pestré louky, meze, remízky a další rozmanité prvky pomáhají udržovat biologickou rozmanitost a poskytují útočiště druhům, které z intenzivně využívané krajiny mizí. Stínový plán proto navrhuje chránit staré lesy, zlepšit podmínky pro opylovače a posílit přírodní rozmanitost i na zemědělské půdě. Právě taková místa mohou být rozhodující pro přežití mnoha druhů rostlin, hmyzu, ptáků i dalších živočichů.

Na přírodu přitom nemusíme myslet jen za hranicemi měst nebo v chráněných územích. Důležitá je i městská zeleň - stromy, parky, zelené plochy a další místa, která poskytují úkryt živočichům a pomáhají zmírňovat přehřívání měst. Kvalitní městské prostředí je důležité nejen pro biodiverzitu, ale také pro lidi, kteří v něm žijí.

Samotný seznam opatření však nestačí. Aby se příroda skutečně obnovovala, potřebuje Česká republika plán s jasnými a měřitelnými cíli, konkrétními termíny, odpovědností za jejich plnění a zajištěným financováním. Výsledky je nutné průběžně sledovat a podle toho upravovat další postup. Právě v tom spočívá rozdíl mezi dokumentem, který jen hezky vypadá, a plánem, který dokáže změnit podobu naší krajiny.

Stínový plán je příspěvkem do debaty o tom, jak má český Národní plán na obnovu přírody vypadat. Připomíná, že potřebné odborné znalosti i praktické zkušenosti už máme. Nyní jde o to proměnit je v konkrétní kroky a dát jim dostatečnou politickou podporu i prostředky.

Obnova přírody není luxus ani protiklad lidských potřeb. Zdravá krajina lépe hospodaří s vodou, poskytuje prostor pro život a pomáhá nám zvládat důsledky klimatické změny. Pokud chceme, aby se příroda dokázala zotavovat, musíme jí k tomu vytvořit podmínky - od řek a mokřadů přes lesy a zemědělskou půdu až po města, ve kterých žijeme.

Zpráva o stavu planety 2026 nepřináší uklidňující závěr, že příroda si poradí sama. Čísla jasně ukazují, že tlak na život na Zemi je obrovský a že dosavadní úsilí nestačí.

Zároveň ale vyvrací představu, že se už nedá nic dělat. Tygři, tuňáci a karety obrovské připomínají, že dlouhodobá a dobře cílená ochrana a obnova přírody může přinést výsledky. Proměna energetiky zase ukazuje, že změny velkých systémů nemusí zůstat jen na papíře.

Není důvod předstírat, že cesta bude snadná. Okno příležitosti se zužuje a rozhodnutí, která dnes přijímáme, budou mít dlouhodobé následky. Právě proto má smysl jednat teď - ne až ve chvíli, kdy budou všechny pochybnosti vyřešené nebo kdy se objeví dokonalé řešení.

Naděje totiž není opakem vážného pohledu na skutečnost. Je to důvod, proč se jí nevzdávat.

Příroda se dokáže obnovovat. Víme to díky vědeckým poznatkům i díky druhům, jejichž příběhy se podařilo obrátit k lepšímu. Teď jde o to, zda dokážeme stejné odhodlání uplatnit v mnohem větším měřítku - při proměně způsobu, jak vyrábíme potraviny, získáváme energii a rozhodujeme o penězích.

Společně můžeme obnovit naši živou planetu. Ne tím, že budeme čekat na lepší budoucnost, ale tím, že pro ni začneme vytvářet podmínky.

Lenka Fryčová je ředitelka WWF Česko. Lukáš Hrábek je tiskový mluvčí WWF Česko.