Článek
Po mateřské jsem se vracela do práce s energií a chutí zase pracovat. Vedle toho jsem chtěla rozjíždět i svůj osobní projekt. Jenže místo původní práce projektové manažerky jsem kývla na koordinaci projektu. Už tehdy jsem tušila, že mě to nejspíš bavit nebude. Ale chtěla jsem pracovat a tak jsem do toho šla.
Původně to mělo být na čtyři hodiny denně. Ve skutečnosti se to začalo nenápadně rozlézat mnohem víc. Chtěla jsem, aby všechno dopadlo dobře. A tak jsem přidávala.
Říkala jsem šéfovi, že to nestíhám. Že potřebuju pomoct. Jenže pomoc nepřišla. V práci přibýval chaos, já byla čím dál unavenější a postupně mi docházely síly.
A pak se to začalo ozývat i jinak.
Zapomínala jsem. Pořád mě bolela hlava. Měla jsem sevřený žaludek. Chytla jsem každou nemoc, která prošla kolem. Nedokázala jsem se soustředit. Seděla jsem na schůzce, někdo mluvil a já ho najednou slyšela jako přes mlhu. Koukala jsem na ostatní, přikyvovali a vypadali, že chápou. A já si v duchu říkala: co se to se mnou děje?
Doma jsem čím dál častěji opakovala jednu větu: já už nemůžu.
Pak přišel moment, kdy už nešlo dělat, že je všechno v pořádku. Pracovala jsem zase nemocná a po jedné pracovní schůzce mi došlo, že už dál nemůžu. Šla jsem za doktorkou. A místo normálního vysvětlování jsem se rozbrečela.
Tehdy mi poprvé opravdu došlo, že tohle není jen únava.
Doma jsem pak jen seděla, brečela a koukala do prázdna. Dítě kolem mě pobíhalo a já nebyla schopná se na něj naladit tak, jak bych chtěla. Bylo mi nepříjemné i jen otevřít pracovní počítač. Nakonec jsem ho vypnula a dlouho už nezapnula.
Až když jsem se zastavila, začaly mi docházet i další věci. Že jsem už strašně dlouho nebyla nikde sama. Že pořád jen reaguju na to, co chtějí a potřebují ostatní. Že jedu přes sebe mnohem déle, než jsem si byla ochotná přiznat.
A taky to, že nejhorší na tom všem nebyla jen únava. Byl to pocit selhání.
Dlouho jsem si myslela, že jsem to nezvládla. Až později mi došlo, že takový tlak a tolik povinností se možná ani zvládnout nedalo.
Právě tady pro mě začala větší změna. Nejen zastavení, ale i přehodnocení toho, jak vlastně chci žít dál, co už nechci nést stejně jako dřív a jestli mě práce, kterou dělám, ještě vůbec naplňuje.
Tohle ale nebyl konec. Spíš moment, kdy jsem poprvé přestala předstírat, že to ještě zvládnu.
Celou verzi článku o tom, jak vypadal můj syndrom vyhoření a co mi opravdu pomohlo, najdeš u nás na webu.
Veronika Slámová
