Bezohledné kroky T. G. Masaryka, kterými obětoval vlastní rodinu na oltář nové republiky

Je 21. prosince 1918 a Praha se pomalu probouzí do mrazivého dne, který se zapíše do dějin. Na Nádraží císaře Františka Josefa přijíždí speciální vlak a z něj vystupuje muž, jehož jméno se během první světové války stalo symbolem naděje na vlastní budoucnost. Všichni věděli, že Tomáš Garrigue Masaryk se vrací domů.

Ulice jsou plné lidí a davy vítají nového prezidenta. Muž, který byl ještě nedávno pro část veřejnosti nepohodlným profesorem a politickým provokatérem, se v očích národa změnil v zakladatele nového státu a postavu, která brzy nabude téměř posvátného významu. Jenže na Masaryka kromě davů čeká i jeho rodina. Včetně jeho manželky v sanatoriu Charlotte Garrigue Masarykové, která byla poznamenána léty úzkostí a psychického vypětí. Její tvář rozhodně nepůsobí jako tvář vítěze.

Charlotte prodělala psychické zhroucení a dokonce i pobyt v psychiatrické léčebně. Dcera Alice se naopak dostala do vězení a nad rodinou visel stín možné katastrofy. Jeho syn Herbert zemřel během války. Masaryk si šel za svou vizí s velkou vytrvalostí. Otázkou ale zůstává, kolik bolesti museli snášet ti, kteří se pro tuto vizi nikdy veřejně nerozhodli, a přesto za ni možná zaplatili nejvíce. Byla to jeho vlastní rodina, které nezajistil bezpečí.

Léto 1914 přineslo do Evropy válku a Masaryk velmi rychle pochopil, že se nejedná jen o další menší diplomatickou krizi. Rakousko-Uhersko se ocitlo v konfliktu, který mohl rozhodnout o jeho samotné existenci. A právě v tomto okamžiku začal Masaryk uvažovat způsobem, který daleko přesahoval i jeho nejdivočejší sny. Pokud měl český národ někdy získat vlastní stát, historie mu možná otevřela jedinečné okno příležitosti.

Již v prosinci téhož roku opouští území tehdejší monarchie v doprovodu své dcery Olgy. Cesta se navenek nezdá být definitivním rozchodem s domovem. Masaryk nemá totiž v plánu odejít do klidu do exilu, ale jako muž, který se chystá vybudovat vlastní stát. Za sebou zanechává manželku Charlotte, dceru Alici a syny Herberta a Jana uprostřed monarchie, proti níž již brzy povede zahraniční odboj. Zůstávají zde tak na očích úřadů, ve společnosti, kde se loajalita k císaři stává otázkou přežití a kde podezření ze zrady může znamenat ztrátu života.

Masaryk moc dobře věděl, jak funguje rakousko-uherská státní moc. Musel tušit, že jakmile Vídeň pochopí rozsah jeho zahraničních aktivit, nebude se mu moci přímo pomstít, protože bude za hranicemi, mimo její bezprostřední dosah. Ti, kdo ale zůstali doma, by takové štěstí neměli. Nebyl to tak pouze okamžik počátku boje za československou nezávislost, ale také počátek boje jeho nejbližších. Rodina prezidenta budoucí republiky se stala snadným terčem.

Manželka Charlotte nebyla jen pasivní obětí rozhodnutí svého muže. Byla vychována v americkém prostředí, kde na prvním místě stojí svoboda. Chápala manželovu politickou vizi a podle vzpomínek blízkých jej v klíčových okamžicích podporovala. Když váhal nad riziky, měla mu dát najevo, že teď již nesmí ustoupit od toho, co považoval za svou povinnost.

Zatímco on odešel do exilu bojovat za stát, ona zůstala doma a následky tohoto boje se brzy začaly projevovat v každodenním životě. Masarykův odchod v prosinci 1914 byl okamžik, kdy se hranice mezi veřejným posláním a soukromou odpovědností začala drolit. Od té chvíle Masarykův boj nepatřil pouze jemu. Stal se také osudem jeho manželky a dětí.

Důsledky jeho odchodu se začaly projevovat velmi brzy. První obětí tohoto vleklého boje se stal jeho prvorozený syn. Herbert byl nadaný malíř, jehož povaha ostře kontrastovala s racionalitou a sebekázní jeho otce. Když začaly do českých zemí přicházet tisíce vyčerpaných haličských uprchlíků prchajících před postupem ruské armády, Herbert nezůstal stranou. Vydal se pomáhat do uprchlických táborů. Hygiena tam byla katastrofální a nemoci se šířily rychle. Herbert chtěl pomáhat těm, kteří na tom byli nejhůře, právě toto rozhodnutí se mu stalo osudným.

V táborech řádil tyfus a Herbert se jím nakazil a jeho zdraví se začalo rychle zhoršovat. Po vyčerpávajícím boji s nemocí zemřel 15. března 1915 ve věku pouhých třiceti čtyř let.

Jeho smrt zasáhla rodinu v Praze zničujícím způsobem. Vídeňské úřady tuto tragédii nevnímaly jen jako osobní neštěstí. Okamžitě rozpoznaly možnost ji použít proti Masarykovi. Rakouská tajná policie začala počítat s tím, že smrt jejich nejstaršího syna a především nemožnost být rodině nablízku v těžkých chvílích otce zlomí. Úřady doufaly, že Masaryka v exilu paralyzuje zármutek a možná, že se pokusí tajně vrátit do vlasti. Zpráva o Herbertově smrti se donesla k Masarykovi v Ženevě. Jak na tuto ránu reagoval? Překvapivě byl velice zdrženlivý. Nedovolil, aby jeho bolest byla viditelná a svou osobní tragédii proměnil v ještě větší odpor vůči Rakousku-Uhersku. To ovšem vyprovokovalo úřady k přímému úderu proti jeho rodině.

Rakouská tajná policie brzy pochopila, že smrt Herberta jeho otce nezastaví a ani nepřijede zpět, aby jej mohli zatknout. Zahraniční odboj pokračoval a domácí odbojová síť se stala pro monarchii stále vážnějším problémem. Vídeň se proto uchýlila k drsnějším prostředkům. Rozhodla se udeřit přímo proti rodině, která zůstala v Praze. V říjnu 1915 byla zatčena jeho nejstarší dcera Alice. Nejednalo se o náhodný policejní tah, jeho účel byl od samého počátku zřejmý. Cíl byl donutit Masaryka k ústupu vyvíjením tlaku na jeho dceru. Stát využil jeho vlastní dceru jako páku proti otci. Zpočátku byla vězněna v Praze, ale úřady ji brzy převezly do Vídně, kde na ni čekaly mnohem drsnější podmínky.

Alice Masaryková byla tou dobou již doktorkou historie a sociologie, zvyklá na prostředí univerzit. Najednou se ocitla ve vězení sdíleném s kriminálníky z okraje společnosti, kteří byli odsouzeni za násilné činy. Byla obviněna z ukrývání otcových protistátních materiálů a z velezrady. V atmosféře stanného práva se rozhodně nejednalo o formální hrozbu. Taková obvinění mohla skončit popravou.

Masaryk, který byl v té době v Londýně, věděl o věznění své dcery. Věděl také, že by mohla být v ohrožení života, navíc případ pronikl i do zahraničního tisku, takže se z rodinné tragédie stala i mezinárodní politická otázka. Alice naopak oprátce unikla. Nikoliv díky otcovu ústupu a vyjednávání s monarchií, ale díky obrovskému mezinárodnímu tlaku a v červenci 1916 byla propuštěna na svobodu, ale její zdraví a psychika utrpěly těžké rány.

Zatímco Masaryk v zahraničí vedl jednání s politiky a budoval podporu pro československou samostatnost a v Americe se objevoval před objektivy jako jeden z hlavních architektů budoucí republiky, jeho žena v Praze prožívala peklo. Byla to žena z úplně jiného světa. Američanka z intelektuální a svobodomyslné rodiny z Brooklynu, zvyklá na debatu, kulturní prostředí a osobní nezávislost. Nyní se však ocitala v Praze, kde byl strach každodenní realitou a kde jméno Masaryk začalo být nebezpečnou nálepkou.

Její byt se proměnil v prostor, do něhož mohly úřady kdykoli vtrhnout. Neustálý pocit sledování a strach okolí ji psychicky zničily. Lidé, kteří rodinu znali, někdejší přátelé a kolegové, se začali od ní odvracet. Někteří ji míjeli beze slova, jiní přecházeli na druhý chodník, jen aby nemuseli pozdravit manželku muže označovaného za zrádce monarchie. Obávali se, že i obyčejný projev lidské slušnosti by je mohl dostat do hledáčku policie.