Bitva o Stalingrad: Město, kde průměrná životnost byla 24 hodin a vojáci se měnili v kanibaly

Když se v červenci 1942 6. armáda pod velením generála tankových vojsk Friedricha Pauluse valila ruskou stepí směrem k Volze, nic nenasvědčovalo tomu, že kráčí vstříc své záhubě. Byla to elitní formace Třetí říše. Tři sta tisíc mužů, stovky tanků, děl a absolutní vzdušná nadvláda Luftwaffe. Morálka byla vysoká, možná až příliš. Vojáci v dopisech domů psali o horku, prachu, ale také o jistotě vítězství. „Do Vánoc jsme doma,“ psali vojáci svým blízkým. Kdyby jen tušili, jak moc se mýlili.

Plán operace Modrá (Fall Blau) byl ambiciózní. Hitler změnil strategii. Už nešlo primárně o Moskvu. Cílem byla ropa. Kavkazská ropná pole, která poháněla sovětskou válečnou mašinerii. A klíčem k této cestě bylo město stojící na Volze. Důležitý dopravní uzel, průmyslové centrum, ale především město nesoucí jméno samotného Stalina. Jeho dobytí by bylo pro Hitlera propagandistickým triumfem, jaký svět neviděl. Pro Stalina by jeho ztráta znamenala konec autority. Byla to past, do které se oba diktátoři rozhodli vrhnout miliony životů.

Pokud bychom hledali přesný moment, kdy začalo stalingradské peklo, je to 23. srpen 1942 v 16:00. Do té doby žili obyvatelé Stalingradu v relativním, byť napjatém klidu. Úřady zakázaly evakuaci. Stalin věřil, že vojáci budou lépe bojovat za živé město než za prázdné a bezduché ulice. Byla to krutá kalkulace, která odsoudila statisíce civilistů k smrti. Toho odpoledne se na obloze objevila 4. letecká armáda pod velením Wolframa von Richthofena. Nešlo o taktický nálet, ale o kobercové bombardování s cílem vyhladit město z mapy. Během několika hodin shodila Luftwaffe na Stalingrad 1 000 tun bomb. Teplota v centru města stoupla natolik, že se vznítil asfalt na ulicích. Dřevěné domy, kterých byla ve městě většina, zmizely v ohnivé bouři. Hořící nafta z rozbitých zásobníků vtekla do řeky, takže hořela i samotná Volha. Během tohoto jediného dne zemřelo v ulicích Stalingradu přes 40 000 civilistů.

Pro srovnání, tak je to více než kolik zahynulo v Londýně za celou dobu německého bombardování a více než při náletu na Drážďany. Stalingrad přestal existovat jako město a stal se hromadou trosek. Ironií osudu právě toto totální zničení Němcům prohrálo válku. Vytvořili si terén, ve kterém jejich tanky nemohly manévrovat a z každé hromady cihel udělali kulometné hnízdo pro obránce. Uprostřed tohoto apokalyptického výjevu stála v centru města fontána. Socha dětí tančících v kruhu kolem krokodýla. Fotografie této bělostné, nevinné sochy na pozadí hořícího pekla se stala jedním z nejsilnějších symbolů absurdity války.

Němci vstoupili do města. Očekávali čištění ulic, ale narazili na něco, co jejich vojenské příručky neznaly. Sovětská 62. armáda, které velel generál Vasilij Čujkov, přijala novou taktiku. Čujkov věděl, že nemůže Němce porazit v otevřeném boji. Měli lepší taktiku, komunikaci a letectvo. A tak vymysleli strategii „objetí“. Rozkaz zněl jasně. Vojáci se měli držet nepřítele na dosah granátu. Sověti se museli k Němcům přiblížit na 20 až 30 metrů. Proč? Protože v takové blízkosti nemohla Luftwaffe bombardovat, aniž by zasáhla vlastní jednotky. Německé dělostřelectvo bylo k ničemu. Boj se rozpadl na tisíce malých střetů muže proti muži.

Němečtí vojáci byli zvyklí na gentlemanskou válku s manévry. Rusové byli všude. Vylézali z kanálů, stříleli ze sklepů, házeli granáty přes zdi ložnic. Město bylo odříznuto, jedinou zásobovací trasou byla řeka Volha, která byla pod neustálou palbou německých kulometů a letadel. Převoz přes řeku byl sebevraždou. Voda byla rudá krví a hladina pokrytá mrtvými těly a troskami člunů. Když na západní břeh dorazily čerstvé posily, tedy mladí branci bez řádného výcviku, někdy dokonce bez zbraní a čekali až padne jejich kamarád, aby si vzali jeho pušku, brzy pochopili, že jejich osud je také zpečetěn. Pro zajímavost, hlavní nádraží změnilo majitele 13krát během tří dnů.

Bojištěm se stalo i obilné silo, obrovská betonová stavba, kde asi 40 sovětských vojáků vzdorovalo celé německé divizi několik dní. V prachu, bez vody v hořícím obilí bojovali, dokud jim nedošla munice. Když Němci silo konečně dobyli, našli jen hrstku polomrtvých obránců. Německý plukovník vzdal čest mrtvým nepřátelům. Dalším místem byl Pavlovův dům. Obyčejný činžák na náměstí 9. ledna, obsadila jej četa pod velením seržanta Jakova Pavlova. Měli jen pár kulometů, protitankovou pušku a granáty. Stavbu opevnili, v oknech vytvořili střílny a do sklepa nastěhovali civilisty. Pavlov a jeho muži tento dům bránili neuvěřilných 58 dní.

Zatímco v srpnu byli Němci dobyvatelé, v říjnu se z nich stávaly stíny. Začali chápat, že tohle není jen další bitva. Byl to mlýnek na maso. Stalingrad se stal masovým hrobem Wehrmachtu. Ve městě se začal šířit zápach rozkladu. Mrtvá těla nebylo kam pohřbívat, ležela v kráterech, pod sutinami nebo byla použita jako provizorní barikády. A do toho všeho se blížila ruská zima. První mrazy přišly brzy a s nimi i tichý a neviditelný nepřítel, který měl brzy zabíjet efektivněji než kulky. Vši přenášející skvrnitý tyfus.

Zatímco tanky a dělostřelectvo byly v ruinách Stalingradu k ničemu, jeden typ vojáka zde našel svůj ráj. Odstřelovač. Sutiny poskytovaly miliony úkrytů. Rozbité tovární haly, komíny a kanalizace. Sověti velmi rychle pochopili, že strach je mocnější zbraň než dělo. V říjnu 1942 se zrodila legenda Vasilije Zajceva. Tento nenápadný pastevec z Uralu, který se naučil střílet při lovu vlků se stal tváří sovětského odporu. Během bitvy zabil 225 vojáků a důstojníků Wehrmachtu, včetně 11 německých odstřelovačů. Ale nešlo jen o Zajceva. Sověti si vytvořili celý kult ostrostřelců. Byla to brutální psychologická válka. Německý voják si nemohl být jistý nikde. Šel si nabrat vodu z řeky? Zemřel jsi. Vystrčil si hlavu, aby sis zapálil? Zemřel jsi. Šel jsi na latrínu? Zemřel jsi.

Němci byli terorizováni. Sovětská taktika byla jednoduchá: „Zabij jednoho Němce a ostatní se budou bát vystrčit nos. Zabij důstojníka a jednotka ztratí hlavu.“ Zatímco svět sledoval zoufalý boj o každý dům v centru města, v týlu se odehrávalo něco mnohem většího. Stalinův bůh války, generál Georgij Žukov hrál vyšší hru. Obětoval obránce ve městě. Posílal Čujkovovi jen tolik mužů, aby neprohrál, ale ne dost na to, aby vyhrál. Proč? Protože potřeboval Němce udržet v pasti města.

Německá 6. armáda byla jako ryba, která se zakousla do návnady a nevnímala okolí. Její boky byly neuvěřitelně slabé. Stovky kilometrů fronty na severu a jihu od města nehlídali Němci, ale jejich spojenci. Rumuni, Maďaři a Italové. Tito vojáci byli v žalostném stavu. Neměli protitankové zbraně, zimní oblečení a ani chuť umírat za Hitlera. Žukov shromáždil na křídlech stovky tisíc mužů. Německá rozvědka selhala. Byli tak zaslepení vidinou dobytí města, že si nevšimli, jak se kolem nich utahuje smrtící smyčka.

Ráno 19. listopadu 1942 byla mlha tak hustá, že nebylo vidět na krok. Mrzlo a sněžilo. Ráno se země otřásla. Tři a půl tisíce sovětských děl spustilo palbu na rumunské pozice. Rumuni neměli šanci. Když se z mlhy vynořily sovětské tanky T-34, rumunská fronta se zhroutila. Vojáci zahazovali zbraně a prchali. Během několika hodin se sovětské kleště zařízly hluboko do německého týlu. O den později, 20. listopadu zaútočili Sověti z jihu. Scénář byl stejný. Němečtí generálové ve Stalingradu zpočátku zprávy ignorovali. Když si uvědomili pravdu, bylo pozdě.

23. listopadu se sovětské tankové sbory ze severu a jihu setkaly u města Kalač na Donu. Kleště se spojily. Uvnitř vzniklého kruhu, kterému Němci začali říkat kotel zůstalo uvězněno 300 000 vojáků Wehrmachtu a spojenců, civilisté, koně a veškerá těžká technika 6. armády. Byl to šok. Paulus okamžitě telegrafoval Hitlerovi. Žádal o povolení k okamžitému průlomu dokud je kruh tenký. Měl dost paliva a munice na jeden zoufalý útok směrem zpět na západ. Generálové mu radili: „Vykašlete se na Hitlera, zachraňte armádu!“ Paulus, pedantský voják, který nikdy neporušil rozkaz, ale čekal.

Odpověď přišla rychle a byla nekompromisní: „6. armáda zůstane na místě. Zformuje se do kruhové obrany a bude čekat na vysvobození. Stalingrad musí být udržen za každou cenu.“ Hitler nemohl přenést přes srdce, že by ztratil město, jehož dobytí už oznámil v rozhlase. A v tu chvíli vstoupil na scénu Hermann Göring, velitel Luftwaffe. Tento muž, toužící po znovuzískání přízně Vůdce, pronesl osudovou lež, která zabila čtvrt milionu lidí. Göring Hitlerovi slíbil: „Můj Vůdce, Luftwaffe bude 6. armádu zásobovat ze vzduchu.“ Byl to čirý nesmysl a Göring to musel vědět.

6. armáda potřebovala minimálně 500 tun zásob jídla, munice a paliva denně jen pro přežití. Pro boj by potřebovali ještě výrazně více. Kapacita Luftwaffe taková ani zdaleka nebyla. Skutečnost byla ještě horší. Letiště byla pod palbou, letadla zamrzala a piloti umírali v bouřích. Místo chleba a granátů někdy zoufalí vojáci v Kotli rozbalovali kontejnery plné zbytečností. Jednou Luftwaffe shodila 4 tuny majoránky a pepře nebo tisíce antikoncepčních prostředků pro umírající armádu. To nebyl logistický omyl. To byl výsměch osudu. Vojáci v kotli se dívali na nebe a čekali na záchranu, která nemohla přijít. Začal prosinec. Teploty klesly na minus 30 stupňů Celsia a zásoby jídla došly.

V prosinci svitla poslední jiskra naděje. Polní maršál Erich von Manstein, stratég Třetí říše shromáždil zbytky tankových záloh a spustil operaci Zimní bouře. Cíl byl jasný. Prorazit sověty zvenčí a vytvořit koridor pro únik 6. armády. Němečtí tankisté pod velením generála Hotha bojovali jako lvi. Probíjeli se sněhovými závějemi a sovětskými liniemi. Zpráva se v Kotli šířila jako lavina. Morálka, která byla na bodu mrazu, vyletěla vzhůru. Vojáci čistili zbraně, startovali poslední funkční náklaďáky.

19. prosince byly Mansteinovy tanky pouhých 48 kilometrů od Pauluse. V noci mohli vojáci v Kotli vidět na obzoru záblesky světlic svých zachránců. Slyšeli dunění dělostřelectva. Záchrana byla na dosah ruky. Stačilo, aby Paulus vydal rozkaz k průlom, a aby vyrazil z města a spojil se s Mansteinem. Ale to neudělal. Hitler trval na tom, že Stalingrad se nesmí opustit. A přísahou a strachem svázaný Paulus odmítl vyrazit dokud mu Hitler nedá písemné svolení. Svolení nepřišlo. Sověti mezitím přesunuli posily a Mansteinovy tanky musely ustoupit, aby samy nebyly obklíčeny. Záblesky na obzoru pohasly. S nimi zhasla i naděje. Dveře do pasti se zabouchly navždy.