Článek
Neděle 18. června 1815 nezačala jako den slávy, ale jako den utrpení. V noci se nad belgickým venkovem otevřela nebesa a prudká bouře proměnila zvlněnou krajinu jižně od Bruselu v neprostupnou bažinu. V promočeném žitě se choulilo téměř 140 000 mužů dvou armád, kteří čekali na rozbřesk, jenž měl rozhodnout o osudu celého kontinentu. Na jedné straně, na hřebenu Mont-Saint-Jean, stála pestrá koalice Britů, Nizozemců a Němců pod velením Arthura Wellesleyho, vévody z Wellingtonu. Proti nim, odděleni mělkým údolím, tábořili veteráni francouzské Armée du Nord, vedení mužem, který se právě vrátil z vyhnanství, aby si znovu podmanil svět, Napoleonem Bonapartem.
Napoleonův odjezd z Elby
Tato bitva nebyla jen střetem dvou vojevůdců, ale vyvrcholením sta dní napětí, které následovaly po Napoleonově útěku z Elby. Císař potřeboval rychlé a drtivé vítězství. Věděl, že se k hranicím Francie blíží statisícové armády Rusů a Rakušanů. Jeho jedinou šancí bylo vrazit klín mezi Wellingtonovu anglo-spojeneckou armádu a pruské vojsko maršála Blüchera, porazit je odděleně a vynutit si mír. U Ligny se mu dva dny předtím podařilo Prusy porazit, ale nikoliv zničit. Nyní stál před Wellingtonem a věřil, že má triumf na dosah ruky. Netušil však, že série jeho vlastních rozhodnutí, kombinovaná s nepřízní počasí a selháním podřízených, promění tento den v hrob jeho impéria.
Nepřítel jménem bláto
Napoleon byl původně dělostřelcem. Svou kariéru vybudoval na matematicky přesném využívání dělostřelectva. Jeho taktikou bylo soustředit palbu na jeden bod nepřátelské linii, rozbít ji a následně do průlomu poslat pěchotu a jízdu. Aby však dvanáctiliberní děla byla efektivní, potřeboval tvrdou a pevnou zem. V 19. století dělostřelci spoléhali na efekt odrazu. Dělová koule neměla po dopadu uvíznout, ale měla se odrazit a kosit řady nepřátelské pěchoty. Ráno 18. června však bojiště připomínalo spíše močál. Koule by se po dopadu neškodně zaryly do měkké hlíny, čímž by se jejich ničivý účinek výrazně snížil. Navíc přesun děl v blátě byl logistickou noční můrou.
Napoleon stál před kritickou volbou, zaútočit okamžitě a riskovat neúčinnost své hlavní zbraně nebo vyčkat. Císař, věřící ve své dělostřelectvo, se rozhodl čekat až slunce a vítr zemi vysuší. První výstřely tak zazněly o několik hodin později než původně měly. Tyto hodiny ticha byly tím nejcennějším darem, jaký mohl jeho nepřítel dostat. Na východě se totiž již blížila pruská armáda.
Bitva začala na pravém křídle britské sestavy u opevněného statku Hougoumont. Tento komplex budov, obehnaný zdí a sadem, byl klíčovým bodem Wellingtonovy armády. Vévoda zde umístil své elitní gardové jednotky a německé střelce. Napoleonův záměr byl čistě taktický, chtěl provést diverzní útok, který by donutil Wellingtona stáhnout zálohy ze středu linie a poslat na pomoc pravému křídlu a oslabený střed by pak Francouzi snadno prolomili. Realizace plánu však selhala vinou lidského faktoru. Velením útoku byl pověřen císařův bratr, princ Jérôme Bonaparte. Místo toho, aby se spokojil s vázáním nepřítele, nechal se strhnout bojem. To, co mělo být lehkou přestřelkou se změnilo v krvavou posedlost a francouzská pěchota se vrhala proti kamenným zdem v sebevražedných vlnách.
Hougoumont se stal černou dírou bitvy. Zatímco Wellington posílal do statku jen nezbytné minimum posil a munice, Francouzi zde utápěli celé brigády. Jérôme, hnaný touhou po slávě, posílal do útoku další a další muže, kteří umírali pod palbou Britů střílejících z oken a střílen. V jednom z nejdramatičtějších momentů se jednomu francouzskému poručíkovi podařilo sekerou prorazit severní bránu. Hrstka Francouzů vtrhla na dvůr, ale v zuřivém boji muže proti muži byli do jednoho pobiti. Brána byla znovu zatarasena. Francouzi u Hougoumontu ztratili tisíce mužů, aniž by dosáhli strategického cíle. Diverze zafungovala přesně opačně, vysála síly útočníka, nikoliv obránce.
Bitva u Hougoumontu
Útok a selhání formace
Kolem půl druhé odpoledne už bylo jasné, že Hougoumont nepadne, zavelel Napoleon k hlavnímu úderu. Tisíce pěšáků začalo stoupat do svahu proti britskému středu. Předcházela jim masivní dělostřelecká příprava, ale jak císař předvídal, bahno tlumilo účinek střel. Muži pochodovali v podivné zastaralé formaci. Místo toho, aby postupovali v menších, flexibilních kolonách, zformovali se do masivních bloků, které byly sice impozantní na pohled, ale neohrabané a zranitelné. Když dorazili na hřeben, narazili na Wellingtonovu pěchotu, která se do poslední chvíle skrývala v závětří svahu a unikala tak dělostřelbě. Britové povstali a zahájili zničující palbu z bezprostřední blízkosti.
Francouzský postup se zastavil. V nastalém zmatku vydal velitel britské jízdy rozkaz k útoku. Účinek byl devastující. Těžcí jezdci na mohutných koních doslova rozdupali francouzskou pěchotu a hnali ustupující Francouze zpět do údolí. Avšak i zde se projevila nedisciplinovanost. Britští jezdci, opojení úspěchem, ignorovali rozkazy k návratu a hnali se až k francouzským dělům na druhé straně údolí. Zde se s vyčerpanými koňmi stali snadnou kořistí. Situace se opět trochu vyrovnala, ale Napoleonův hlavní pěchotní útok byl rozdrcen.
Britská jízda během útoku
Odpoledne přineslo nejkontroverznější moment celé bitvy. Francouzský maršál Ney si všiml pohybu v britských liniích, kdy Wellington stahoval své jednotky o pár desítek metrů dozadu, aby je uchránil před sílící dělostřelbou, Ney si tento manévr vyložil mylně a domníval se, že Britové ustupují. V záchvatu euforie a bez konzultace s císařem nařídil masivní útok jízdy. Co následovalo, bylo velkolepé a tragické divadlo. Tisíce francouzských jezdců se rozjelo na nepřítele, byla to však jízda bez podpory. Britové vytvořili takzvané obranné čtverce, formace připomínající ježky, tvořily hradbu bajonetů, proti níž koně odmítali jít.
Francouzská jízda zaplavila plošinu, kroužila kolem britských čtverců, ale nemohla se k nim dostat. Britští vojáci uvnitř čtverců zachovali chladnou hlavu. Stříleli jen na jistotu, mířili na koně a bodali bajonety do nozder zvířat. Francouzi opakovaně útočili, stahovali se a znovu útočili, dokud se svah nepokryl mrtvými koňmi a jezdci v blyštivých brněních. Během dvou hodin byla elita francouzského jezdectva zničena.
Příchod Prusů a poslední hodina
Zatímco Ney krvácel na svazích Mont-Saint-Jean, na východě se naplnila Napoleonova noční můra. Z lesa, přímo do boku francouzské armády, se vyřítili Prusové. Maršál Grouchy, který je měl zadržet, selhal. Ačkoliv jeho podřízení slyšeli hřmění děl od Waterloo a naléhali na něj, aby „pochodoval za zvukem děl“, Grouchy se držel litery původního rozkazu a pokračoval v pronásledování pruského zadního voje u Wavre. Tato slepota odsoudila Napoleona k boji na dvou frontách.
Napoleon musel odklonit své zálohy, včetně sborů Mladé gardy, aby zastavil Prusy u Plancenoit. Vesnice se stala dějištěm brutálních bojů dům od domu. Kostel i hřbitov několikrát změnily majitele. Pruský tlak byl neúprosný a začal stahovat smyčku kolem francouzské armády. Napoleonovi zbývala poslední karta. Poslední naděje.
Byl již večer a slunce klesalo k obzoru a bojiště bylo zahaleno hustým dýmem. Francouzská armáda byla na pokraji zhroucení, ale Wellington na tom nebyl o mnoho lépe. Jeho střed byl prořídlý a zálohy vyčerpané. Napoleon věděl, že musí prorazit teď nebo nikdy. Rozkázal proto nasadit císařskou gardu. Když se gardisté vynořili z kouře na vrcholu hřebenu, zdálo se, že je nic nezastaví. Ale Wellington měl v rukávu poslední triumf. Ve vzrostlém žitě ležela ukrytá britská 1. pěší garda. Na vévodův povel: „Vstaňte, gardo! Připravit! Pal!“ se z obilí zvedla červená zeď a vypálila salvu z bezprostřední blízkosti.
Napoleon Bonaparte po bitvě u Waterloo
Účinek byl šokující, čelo francouzské kolony bylo doslova vymazáno, a když se pokusila přeskupit, vpadla jí do boku další britská brigáda. Panika zachvátila celou francouzskou linii. Ve stejnou chvíli Wellington, vycítivší moment zlomu, dal povel k všeobecnému útoku. Byla to katastrofa, samotný Napoleon odjel z bojiště bledý a zlomený. Bitva u Waterloo si vyžádala desetitisíce mrtvých a zraněných vojáků a koní. Waterloo ukončilo sérii válek, které sužovaly Evropu od roku 1792. Samotný Napoleon Bonaparte dožil svůj život jako zajatec na ostrově Svatá Helena, kde mohl vzpomínat na den, kdy jeho sen o obnově impéria skončil v blátě.
