Článek
V jednom okamžiku se z krále stal „Otec Evropy“. Stejné kroniky však mlčí o tisících mužích, ženách a dětech, kteří za Karlovy vlády skončili na kůlech, pod mečem nebo v nuceném křtu. Karel Veliký byl zbožný vládce s vizí kontinentální jednoty. A také fanatik, jenž neváhal zmasakrovat celé kmeny, pokud odmítly přijmout jeho víru.
Smrt bratra a válka s italským králem
Rok 768. Franská říše oplakává Pipina Krátkého, zakladatele dynastie Karlovců. Jeho dva synové Karel a Karloman přebírají vládu nad impériem, které sahá od Atlantiku po Rýn. Nejsou si však blízcí. Karel, prvorozený, vládne v Neustrii a Austrasii, Karloman má Burgundsko a Provence. Dva bratři, dvě říše – a jedno osudové napětí. Zatímco Karel touží po expanzi, Karloman je opatrnější. Církev se snaží držet rovnováhu, ale krize se přiblíží roku 771, která má nečekané rozuzlení.
Rozdělení Franské říše. Území označené žlutě ovládal Karel Veliký, území růžové ovládal Karloman.
V prosinci za nejasných a dodnes sporných okolnostech Karloman náhle umírá, ve věku pouhých dvaceti let. Jeho smrt je nečekaná, podezřelá a politicky výhodná pro Karla. Podle oficiální verze zemřel na krvácení z nosu či mrtvici. Ale mnoho indicií naznačuje, že Karloman mohl být otráven, možná z příkazu Karla. Karel okamžitě zasahuje, zabírá jeho území a nutí vdovu Gerbergu i s dětmi k útěku do Itálie, ke dvoru langobardského krále Desideria. Ti naleznou azyl u langobardského krále Desideria. Ten vládne severní Itálii z města Pavia a byl původně Karlovým spojencem. Dokonce mu nabídl svou dceru za manželku. Byla to politická sňatková dohoda, která měla spojit Franky a Langobardy. Ale netrvala dlouho. Když navíc Desiderius poskytl azyl Karlomanově vdově a jejím synům a začal prohlašovat, že oni jsou právoplatními nástupci franské koruny, Karel vytušil hrozbu. Nemohl připustit, aby někdo jiný podporoval syny ztraceného trůnu. A co víc, Desiderius začal tlačit na papeže Hadriána, aby Karla exkomunikoval a uznal jeho chráněnce jako nové franské vládce.
Karel přetáhl se svou armádou Alpy a vytáhl proti Langobardům. Byla to jedna z nejodvážnějších vojenských operací raného středověku – logisticky náročná, v drsných podmínkách, se zásobováním přes horské průsmyky. Langobardi čekali, že Alpy Karla zdrží do jara, ale ten překvapil rychlostí. Do dvou měsíců byl v Pavii. Začalo měsíce trvající obléhání. Langobardi byli dobře opevnění, ale franská armáda byla větší, lépe organizovaná a měla silné postavení v papežských kruzích. Hadrián požehnal Karlově výpravě a označil ji za svatou, Karel tedy nevedl obyčejnou válku, ale válku boží. V roce 774 se Pavia vzdala. Karel se stal králem Langobardů, čímž poprvé spojil franskou a italskou korunu. Byl to zásadní krok k vytvoření budoucí Svaté říše římské. A co Desiderius? Ten byl zajat a odveden do franského kláštera, kde dožil v naprostém zapomnění. Karlomanova vdova i synové také mizí z dějin, teorií je hned několik. V souladu s brutalitou té doby mohl Karel nařídit jejich odstranění, aby odstranil potenciální konkurenty. Avšak neexistují žádné důkazy o vraždě, což je u franských kronik, jež jinak násilí neskrývají, pozoruhodné. Fakt, že nikdo z Karlomanových synů se již nikdy neobjevil na veřejnosti, působí zlověstně. V kontextu pozdější Karlovy vlády, kdy systematicky eliminoval konkurenty a rebely, by bylo jejich odstranění logické.
třicet let války proti Sasům
Langobardské vítězství Karlovi otevřelo dveře k Apeninám, ale skutečný test jeho víry i krutosti ležel na severu. Sasové – pohanské kmeny mezi Labem a Weserou stáli Karlovi tváří v tvář od samého začátku vlády. Z pohledu franského panovníka to byla hned dvojí urážka. Odmítali platit tribut a ještě se vysmívali kříži. Z pohledu Sasů to ale byla obrana vlastních svatyní a starých bohů. Roku 772 padla saská pevnost Eresburg a s ní i posvátný dubový kůl Irminsul, který prý držel nebe. Karel ho demonstrativně pokácel a kronikáři nadšeně psali, že „modla pohanů padla v prach jako jejich víra“. Jenže místo konverze se zrodila partyzánská válka. Saské vesnice se nechaly pokřtít, jakmile prošla franská armáda, a hned poté zase povstaly.
V roce 782 Karel ustavil v Sasku nové hrady a správce, aby zabezpečil čerstvě dobyté území. Krátce poté vypuklo vzbouření. Karlovi vyslanci byli zabiti a vítězné saské oddíly se hnaly k Rýnu. Odpověď císaře byla přímočará. U Verdunu nechal veřejně setnout tisíce saských zajatců. Zde si dovolím osobní vsuvku: je těžké psát o Karlovi jinak než dvojjazyčně. Ano, sjednotil kus kontinentu, podnítil renesanci učení, položil základy Štrasburku i Cách. A druhou řečí hrůzy. Ti, , kteří stáli proti němu, měli na vybranou mezi křtem a mečem. Verdun je temná připomínka, že i „Otec Evropy“ dokázal žít s krví na rukou, pokud věřil, že slouží vyššímu cíli. Teprve po dekádách požárů a hromadných křtů mohl Karel prohlásit Sasko za zpacifikované. Hranici říše posunul k Labi, ale za cenu tisíců životů a nenávisti, která přežila celé generace.
Největší politická show středověku
Když Karel uzavřel kapitolu Saska a upevnil vládu nad Itálií i Bavorskem, stála před ním poslední otázka: legitimita. V Byzanci seděla císařovna Irena, která sesadila vlastního syna. Z pohledu Říma i Franků byl trůn východního císaře „prázdný“. Papež Lev III., sužovaný domácí opozicí, našel v Karlovi zachránce a Karel v něm nástroj. Na Štědrý den roku 800 vstoupil čtyřiapadesátiletý král do baziliky sv. Petra. Při mši papež náhle posadil na jeho hlavu zlatou korunu a shromážděný lid zvolal: „Karel, císař Římanů!“.
Zpětně je korunovace Karla Velikého jedním z nejvýznamnějších politických tahů středověku. Vytvořila precedent, že západní Evropa může mít vlastního císaře, odděleného od východu. Papež z ní vyšel jako ten, kdo rozdává legitimitu, Karel jako ochránce církve, sjednotitel kontinentu, nový Konstantin.
Korunovace Karla I. Velikého
Titulu císaře si mohl užívat celých 14 let. Jeho impérium se rozpadlo hned po jeho smrti, protože bylo opět rozděleno mezi jeho dědice. Přestože vytvořil obraz jednotné křesťanské Evropy, ve skutečnosti vládl pomocí síly, strachu a dočasných dohod. Nejenže jeho synové nedokázali jeho dílo udržet, už během jeho života bylo jasné, že říše je slepenec rozdílných národů, kmenů a zájmů. A podle toho říše i dopadla, rozdělila se a začaly se formovat nástupnické státy, které známe dodnes, Francie, Itálie a Německo.
Zdroje:
https://christianhistoryinstitute.org/study/module/charlemagne
https://www.britannica.com/biography/Charlemagne
https://courses.lumenlearning.com/atd-herkimer-westerncivilization/chapter/the-emperor-irene/
https://www.biography.com/royalty/charlemagne
https://en.wikipedia.org/wiki/Charlemagne
