Článek
Konec 13. století bylo pro Skotsko velice zásadním momentem historie. Bylo rozervané mezi ambicemi místních šlechticů a tlakem mocného anglického souseda. Po smrti skotského krále Alexandra III. zůstala země bez jasného dědice trůnu. Do mocenského vakua vstoupil anglický král Eduard I. Zpočátku měl být pouze arbitrem ve sporu o nástupnictví, ale brzy ukázal skutečný záměr a to připojit celé Skotsko k Anglii. Právě o nedlouho později se na scéně objevuje muž William Wallace.
Povstání proti koruně
Narodil se roku 1270 ve vesnici Elderslie v západním Skotsku. Pocházel z nižší šlechty a jeho otec vlastnil malý statek. Nebyl synem mocného pána, ale vzdělaným mužem, který znal latinu i francouzštinu, což bylo pro tehdejší Skoty výjimečné. Údajně jej ovlivnil incident s anglickým vojákem, který ho chtěl zadržet a on jej zabil a stal se tak psancem. A psanec ve Skotsku, okupovaném Angličany měl jen dvě možnosti. Zemřít nebo bojovat.
Vybral si tu druhou možnost, protože v zemi rostla nespokojenost s anglickou správou, daněmi i přítomností vojska. Wallace dal dohromady skupinu ozbrojenců, kteří napadali anglické posádky a přepadali výběrčí daní. Z drobných partyzánských akcí se zrodilo otevřené povstání. 11. září 1297 došlo k bitvě, která navždy změnila skotské dějiny. Wallace se spolu s Andrewem de Morayem postavili u Stirling Bridge proti mnohem početnější anglické armádě vedené hrabětem ze Surrey. Most přes řeku Forth se stal pastí, Wallace využil úzkého přechodu, aby eliminoval početní převahu nepřítele. Jakmile část Angličanů přešla, tak Skotové udeřili. Most se zhroutil pod tíhou vojáků a koní a zmatek se proměnil v masakr. Angličané byli poraženi a Skotsko slavilo. Wallace byl prohlášen za Správce Skotska, de facto vůdce země ve jménu zajatého krále Johna Balliola.
Vítězství Skotů u Stirling Bridge
Vítězství u Stirlingu z něj udělalo legendu, ale hvězda zářila jen krátce. Protože neuspěl při tažení do Anglie, jeho armáda neměla zásoby ani disciplínu. Eduard I. se vrátil s novou, lépe organizovanou silou a v bitvě u Falkirku roku 1298 Skoty drtivě porazil. Jejich vůdce sice unikl, ale začal ztrácet moc i postavení. Začal čas trávit více v ústranní. Údajně se pokoušel získat podporu krále Filipa IV. Francie byla tehdy tradičním spojencem Skotska proti Anglii, ale Wallace neměl šanci přesvědčit dvůr k vojenské pomoci. Nakonec se vrátil zpět domů a tam se stal lovnou zvěří.
Zrada, zajetí a smrt
Když se po letech skrývání znovu objevil na skotské půdě, jeho jméno už nebylo jen symbol odporu. Bylo to zaklínadlo, které v očích Angličanů znamenalo nebezpečí a v srdcích Skotů naději. Osm let po památné bitvě u Stirling Bridge zůstával stále postrachem anglické moci. Přestože ztratil podporu většiny šlechty a jeho dřívější spojenci se pokoušeli o smíření s králem Eduardem I. Wallace pokračoval ve svém tichém boji. Pohyboval se mezi lesy, kláštery a horskými údolími, kde nacházel útočiště u těch, kteří ho stále považovali za hrdinu. Angličané mu byli v patách a odměna za jeho dopadení rostla každým měsícem.
Zlom přišel v létě téhož roku. Wallace byl zrazen skotským šlechticem Johnem de Menteithem. Šlo o obyčejnou zradu za peníze a příslib milosti. William byl zatčen v oblasti Glasgow a svázán řetězy odvezen do Londýna. Cesta trvala několik týdnů a měla jediný cíl. Ukázat všem, že ani největší skotský rebel se nemůže schovat před spravedlností krále Eduarda. Do hlavního města byl přiveden jako trofej. Londýn ho přivítal s nenávistí i zvědavostí. Pro anglický lid byl démonizovanou postavou a divoch ze severu, který pálil vesnice a vraždil vojáky. Anglická vláda z něj udělala nestvůru, aby ospravedlnila vlastní krutost.
Proces se skotským hrdinou
Proces byl inscenací moci. Soudu předsedal králův soudce William de Warenne a obžaloba byla připravena tak, aby neexistovala žádná možnost obhajoby. Skotský hrdina byl obviněn z velezrady, vražd, loupeží a podněcování války proti koruně. Wallace řekl na obhajobu, že nikdy nepřísahal věrnost anglickému králi, a proto nemohl spáchat zradu. To však nemělo žádný vliv, protože verdikt byl znám již předem. A to, že musí zemřít. Jeho smrt měla být pomalá, bolestivá a veřejná.
Nejdříve byl tažen ulicemi Londýna za koněm. Dav se shromáždil, aby viděl pád nepřítele říše. Cesta vedla od Toweru až k Smithfieldu. Tam ho čekal dřevěný rám a smyčka. Byl oběšen, ale sňat dříve než se udusil. Polomrtvý byl vykuchán a vnitřnosti spáleny před jeho očima. Nakonec byl rozčtvrcen a každá jeho část byla poslána do jiného kouta království jako výstraha. Jeho hlava skončila napíchnutá na hrot London Bridge, zatímco jeho paže a nohy putovaly do Newcastlu, Berwicku, Stirlingu a Perthu.
Eduard I. se domníval, že tímto činem navždy zničí naději na odpor. Mýlil se. Místo aby tato brutální smrt zastrašila Skoty, tak vznikl obraz mučedníka. Lidé v zemi začali vyprávět o jeho statečnosti, o tom, že neprosil o milost a smrt beze strachu. Poprava měla ukázat sílu Anglie, ale místo toho zasela především v srdcích Skotů semeno nezdolnosti. Přestože samotný král Eduard I. nařídil popravu a byl úspěšný anglický král, tak Skoty se mu nikdy nepodařilo zcela zlomit. Když v roce 1307 umíral, tak jeho sen o sjednocené Británii ležel v troskách. Jeho syn Eduard II. zdědil zemi, která sice dočasně ovládla Skotsko, ale čelila nové hrozbě. Protože na scéně se objevil Robert Bruce, který pokračoval ve Wallaceově odkazu a boji a nakonec vybojoval již o sedm let později opět nezávislosti své země v bitvě u Bannockburnu.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/William_Wallace
https://www.britannica.com/biography/William-Wallace
https://www.britannica.com/event/Battle-of-Stirling-Bridge
https://allthatsinteresting.com/william-wallace-death
