Článek
Když se v roce 1512 Selim I. chopil moci, Osmanská říše byla již respektovanou regionální mocností. Když o pouhých 8 let později umíral, zanechal svému synovi Sulejmanovi světové impérium, které ovládalo posvátná místa islámu, kontrolovalo obchodní trasy mezi východem a západem a jehož stín dopadal na celou Evropu. Byl to básník, který psal verše v perštině, ale také paranoidní tyran, který neváhal popravit své nejvěrnější rádce za jediný křivý pohled.
Přibližná rozloha Osmanské říše na počátku vlády Selima I.
Šachová partie o trůn
V Osmanské dynastii neplatilo vždy právo prvorozeného. O trůn museli synové bojovat. A vítěz bral vše, zatímco poražené čekala smrt. Selim nebyl favoritem svého otce, Bájezída II. Ten byl totiž muž míru, který preferoval staršího bratra Ahmeda, jenž byl vnímán jako kultivovanější a poslušnější. Selim byl odeslán jako guvernér do Trabzonu na pobřeží Černého moře. Byla to drsná provincie, daleko od intrik Istanbulu, ale blízko k nebezpečným hranicím. Právě zde se formovala Selimova povaha. Podnikal neschválené nájezdy do Gruzie, budoval si vlastní loajální armádu a s rostoucími obavami sledoval vzestup Safíovců v sousední Persii.
Viděl to, co jeho otec odmítal vidět. Říše stagnovala a na východě rostl velký nepřítel a pochopil, že pokud chce přežít, musí se stát sultánem. A pokud se chce stát sultánem, nesmí čekat až jeho otec zemře přirozenou smrtí. Roku 1511 se zapsal do osmanských dějin černým písmem. Selim, podporovaný nespokojenými janičáry, vytáhl proti svému otci. První bitvu s otcovými vojsky sice prohrál a musel uprchnout na Krym ke svému tchánovi, ale politickou bitvu vyhrál. Janičáři v Istanbulu dali jasně najevo, že si nepřejí na trůnu jeho staršího bratra Ahmeda. Starý a nemocný Bájezíd zlomený zradou vlastního syna a tlakem armády učinil bezprecedentní krok, abdikoval.
Selimův otec Bájezíd II.
Zákon bratrovraždy
Když se Selim v dubnu 1512 vracel do Istanbulu, už ne jako rebel, ale jako vládce, setkal se s otcem. Ten však již o měsíc později zemřel při cestě do vyhnanství, oficiálně na stáří a nemoc, nicméně jej nejspíše nechal Selim otrávit. První věcí, kterou musel po nástupu na trůn udělat, nebyly velkolepé oslavy korunovace, ale systematická čistka. Věděl, že dokud žijí jeho bratři Ahmed a Korkut, jeho moc visí na vlásku. Osmanská tradice říkala, že kdokoliv kdo získá trůn, tak je vhodné, aby zabil své bratry v zájmu pořádku ve světě. A Selim tento zákon aplikoval s chirurgickou přesností.
Jeho bratr Korkut se pokusil skrýt v horách, ale byl zrazen, nalezen a uškrcen tětivou luku. Ještě tragičtější byl osud Ahmeda. Ten se pokusil o otevřenou rebelii a prohlásil se vládcem Anatolii. Selim jej porazil v bitvě a nechal popravit, včetně svých synovců. S upevněnou mocí doma obrátil zrak na východ. Tam vládl šáh Ismá‘íl I. Ke střetnutí došlo již v roce 1514 v bitvě u Čaldiránu. Na jedné straně stála hrdá perská jízda, spoléhající na šermířské umění. Na straně druhé stála osmanská mašinérie. Selim byl modernizátor a pochopil sílu střelného prachu lépe než kdokoliv jiný. Jeho armáda disponovala polním dělostřelectvem a tisíci janičáry vybavenými mušketami.
Když perská jízda zaútočila, Selim nechal rozestoupit své řady. Odhalil tak řetězy spojená děla a salvy roztrhaly perskou jízdu na kusy. Hluk výbuchů, který koně Safíovců neznali, způsobil paniku, byla to srážka středověku s novověkem. Po zpacifikování Persii se obrátil na jih, kde se rozkládal Mamlúcký sultanát, který v té době ovládal Sýrii, Palestinu a Egypt byl mocným státem. V roce 1516 se vojska střetla u Marj Dabiq nedaleko Aleppa. Scénář se opakoval. Osmanská děla a disciplína rozdrtila Mamlúky. Sultán Kansuh al-Ghurí padl přímo v bitvě a Sýrie s Palestinou padly prakticky bez boje.
Cesta do Egypta však vedla přes Sinajskou poušť. Mnozí Selimovi rádci jej varovali, že přejít poušť s těžkým dělostřelectvem se považovalo za nemožné a nebezpečné. Selim ale zavelel k pochodu, podplatil beduínské kmeny, zajistil tisíce velbloudů s vodou a dokázal to, co se nepovedlo mnoha armádám před ním. Káhira padla už v lednu 1517 a poslední mamlúcký sultán Tuman Bay byl oběšen na bráně Bab Zuwayla.
Osmanská říše na sklonku vlády Selima I. Hrozného
Tímto vítězstvím zdvojnásobil rozlohu své říše, ale získal něco mnoho cennějšího než území. Získal kontrolu nad Rudým mořem a trasami koření z Indie a titul chalífy byl formálně přenesen na Selima. Osmanský sultán se tím stal duchovní hlavou celého sunnitského islámu a z regionálního sultána se stal stínem Boha na zemi. Když se ocitl v roce 1520 na vrcholu své moci, rozhodl se pro další výpravu, cílem měl být Rhodos nebo indie, ale během cesty z Istanbulu do Edirne, přesně v místech, kde se před osmi lety střetl s armádou svého otce se mu na zádech udělal vřed, z kterého se infekce rozšířila do krve. Zemřel v září roku 1520. To, co stihl za svých 8 let vlády byl světový unikát.
Zdroje:
https://www.thecollector.com/selim-the-grim-ottoman-sultan/
https://www.britannica.com/biography/Selim-I
https://www.dailynewsegypt.com/2020/02/27/mamluks-war-with-ottomans-rise-of-a-civilisation-fall-of-another/
https://en.wikipedia.org/wiki/Selim_I
