Karel Martel: Muž, co zničil sen muslimů o islámské Evropě v bitvě u Poitiers

Evropa na počátku 8. století byla zcela jiným světem než jak ji známe dnes. Staré římské struktury byly dávno pryč a kontinent se skládal z množství kmenu, vévodství a drobných království. Většina obyvatel byla rolníky, kteří pracovali na půdě a jen zřídka se setkali s někým, kdo nebyl z jejich vsi. Na území dnešní Francie vládla dynastie Merovejců, ale jejich moc byla spíše symbolická a často sloužili jako loutky. Skutečná moc spočívala v rukou majordomů, správců královského dvora. Právě z této pozice vzešel Karel Martel, nemanželský syn majordoma Pipina.

Karel se musel o své místo tvrdě prát. Po smrti svého otce byl dokonce uvězněn a hrozilo, že skončí na okraji dějin. Ale dokázal uniknout, shromáždit vojsko a porazit své soupeře. Postupně se stal neomezeným vládcem Franské říše, i když nikdy nepřijal královský titul. Jeho přezdívka „Kladivo“ dokonale vystihovala jeho pověst tvrdého a nekompromisního bojovníka. Navíc jeho pozice nebyla vůbec jednoduchá. Jeho nemanželský původ jej mohl stát kariéru. V tehdejší době byl původ zásadní a nemanželské děti se obvykle ocitaly mimo hru. Karel se však dokázal prosadit silou a odvahou sjednotil Franky pod svou vlajku.

Na opačné straně Evropy se zrodila úplně jiná mocnost. Umajjovský chalífát. Vznikl sotva století po smrti proroka Mohameda a dokázal ovládnout obrovská území od Pyrenejského poloostrova až po hranice Indie. Muslimská vojska byla mimořádně úspěšná díky kombinaci náboženského zápalu, vojenské organizace a slabosti protivníků. V několika desetiletích dobyla severní Afriku Pyrenejský poloostrov a ohrožovala i Konstantinopol. V roce 711 přešla armáda vedená Tarikem ibn Zijádem do Hispánie, kde porazila vizigótské království. Dodnes nese Gibraltar jeho jméno z arabštiny.

Na Pyrenejském poloostrově vznikl emirát Al-Andalus, který se stal nejen vojenskou základnou, ale i centrem kultury a vzdělanosti. Odtud vycházely výpravy na sever přes Pyreneje. Právě jedna z těchto výprav vedená Abd ar-Rahmánem skončila střetem u Poitiers. Motivace muslimských vojsk nebyla jen náboženská. Šlo také o kořist v podobě zlata, otroků a půdu. Francie byla pro ně bohatým územím s prosperujícími kláštery, které ukrývaly cennosti. Rabovací tažení tak byla stejně důležitým faktorem jako touha po šíření víry.

Po upevnění moci v Al-Andalusu se muslimská vojska začala dívat dál na sever. Přechod přes Pyreneje nebyl jednoduchý. Úzké horské průsmyky a odpor místních kmenů ztěžovaly postup. Přesto se jim podařilo proniknout do Akvitánie, bohatého území na jihu dnešní Francie. Jedním z hlavních cílů byla oblast kolem Bordeaux, kde stála slavná bazilika sv. Hilária. Muslimové dobyli Bordeaux, vyplenili město a pak pokračovali dál na sever. To vyvolalo paniku po celé dnešní Francii.

Tehdejší vládce Akvitánie, vévoda Oda se snažil nepřátelům čelit, ovšem marně. Dokonce měl původně uzavřenou s muslimy dohodu. Provdal svou dceru za místního muslimského velitele Munuzu, který spravoval oblast v Pyrenejích. Když však byl Manuza popraven vlastním lidem, tak se vzájemné vztahy zhroutily. Odo tak stál před dilematem. Buď padnout sám nebo hledat pomoc u svého severního rivala, Karla Martela. Oba muži spolu soupeřili o vliv v jižní Francii. Nakonec se Odo rozhodl podřídit Karlovi a požádat jej o vojenskou pomoc. Bylo to pragmatické rozhodnutí.

Karel Martel začal okamžitě mobilizovat. Jeho vojsko tvořili těžce vyzbrojení pěšáci. Frankové ještě neměli zase tak silnou jízdu jako jejich protivník. Odhady uvádějí, že v bitvě se střetlo desetitisíce vojáků na obou stranách. Vše vypuklo mezi městy Tours a Poitiers. Terén hrál do karet Karlovi, protože zvolil vyvýšené místo a pevnou formaci pěchoty, která připomínala antickou falangu. Frankové se seřadili do husté masy štítů a kopí, zatímco Umajjovci spoléhali na útoky jízdy. Boj trval celý den. Muslimské oddíly se snažily prorazit franskou formaci, ale nedokázaly prolomit těžkou pěchotu.

K rozhodujícímu okamžiku došlo, když se část armády pod symbolem půlměsíce začala rozptylovat rabováním francouzského tábora. Frankové tento okamžik využili a zatlačili protivníka. Abd ar-Rahmán byl během bitvy zabit, což mělo devastující dopad na morálku muslimů. Bez vůdce začali ustupovat a nakonec se stáhli zpět k Pyrenejím. A tím skončil sen muslimů o islámské Francii a vytvořilo to půdu pro pevnou vládu křesťanského hrdiny Karla Martela.

Byť nikdy nebyl králem, tak přesto vládl Franské říši pevnou rukou. Funkce majordoma byla v jeho případě fakticky rovnocenná královské moci. Merovejští panovníci byli v té době jen stíny minulosti. Byli to pouze titulární panovníci, kteří měli korunu, ale nevládli, protože skutečná moc ležela v Karlových rukou. Navíc on nebyl pouze vojevůdce, ale i schopný organizátor. Vytvořil základy středověkého feudálního systému, když začal odměňovat své bojovníky půdou. Tento systém se stal později rysem středověké Evropy.

Bezprostředně po bitvě u Poitiers se situace změnila nejvýrazněji v Akvitánii. Odo mohl díky Karlovu vítězství udržet své vévodství, i když musel uznat jeho nadvládu. Naopak chalífát se začal postupně zmítat v politických sporech a další významná výprava za Pyreneje nebyla jejich prioritou. Karel tak položil základy toho, co později jeho vnuk Karel Veliký přetvořil v mocnou říši.

Přerod začal již jeho syn Pipin Krátký, který roku 751 sesadil posledního merovejského krále Childericha III. a nechal se sám zvolit franskými velmoži. Aby své postavení legitimizoval, tak požádal o podporu papeže. Ten mu dal na jeho otázku slavnou odpověď: „Není snad lepší, aby byl králem ten, kdo má skutečnou moc, než ten, kdo ji nemá?“ Tak skončila vláda Merovejců a začala éra Karolinské dynastie. Tento krok otevřel cestu jeho synovi, Karlovi Velikému stát se císařem a symbolem sjednocené křesťanské Evropy.

Zdroje:

https://www.britannica.com/event/Battle-of-Tours-732

https://en.wikipedia.org/wiki/Charles_Martel

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_u_Tours

https://www.worldhistory.org/article/1809/the-legacy-of-charles-martel–the-battle-of-tours/