Článek
Když se roku 711 přeplavila z afrického pobřeží do Evropy armáda muslimských Maurů, málokdo si uměl představit, že během pouhých několika let ovládnou téměř celý Pyrenejský poloostrov. Vizigótská říše, která do té doby dominovala Hispánii, se zhroutila jako dům z karet. V bitvě u řeky Guadalete padl vizigótský král Roderich a islámská expanze nabrala na rychlosti. Vítězní Umajjovci se postupně zmocnili měst jako Córdoba, Sevilla nebo Toledo a do konce desetiletí kontrolovali většinu poloostrova. Přesto zůstalo jedno místo, které se nikdy zcela nepodvolilo. A právě tam se zrodila nová naděje.
Poslední výspa křesťanství
Na samotném severu dnešního Španělska v drsných asturských horách se po roce 718 zformovalo malé křesťanské království vedené Pelayem. Pelayo byl podle některých vizigótský šlechtic, podle jiných místní vůdce. Jisté však je, že se postavil muslimům a v roce 722 je porazil v bitvě u Covadongy. Tato bitva je považována za začátek reconquisty, tedy křesťanského úsilí o znovudobytí poloostrova. Vítězství u Covadongy nebylo velké v počtu padlých, ale v symbolice. Ukázalo, že islámská armáda není neporazitelná. A co víc, že někde na severu přetrvává křesťanská kontinuita. Asturie sice zůstala malým a izolovaným státem, ale její existence měla hluboký morální dopad na další generace.
Maurští dobyvatelé v 8. století pokračovali ve svém tažení na sever. Dokud je nezastavil franský majordomus Karel Martel. V bitvě u Tours porazil muslimské jednotky a ukončil tak jejich expanzi směrem do dnešní Francie, ale to je jiný příběh. V Hispánii se muslimové soustředili na konsolidaci svého nového emirátu se sídlem v Córdobě. Sever poloostrova, včetně Asturie byl hornatý, chudý a z vojenského hlediska nepříliš atraktivní. Mnohem důležitější bylo upevnit moc na bohatých rovinách jižněji. Navíc odbojné horské kmeny znaly terén, dokázaly vést partyzánský boj a nebyly snadnou kořistí.
Království Asturie na severu Španělska v roce 750
Reconquista: Sedm století křesťanského odporu
Během 8. a 9. století se Asturie rozrůstala. Králové jako Alfonso I., Fruela I. nebo Alfonso II. „Cudný“ upevňovali moc nejen vojensky, ale i kulturně. Alfonso II. dokonce přesídlil královský dvůr do města Oviedo a zahájil výstavbu kostelů v předrománském stylu, které dnes tvoří unikátní součást evropského architektonického dědictví. Dokonce došlo i k objevu hrobu svatého Jakuba v dnešním Santiagu de Compostela, což se brzy stalo jedním z nejvýznamnějších poutních míst středověké Evropy. Když na trůn v roce 866 nastoupil Alfonso III., známý jako „Veliký“, Asturie dosáhla svého vrcholu. Alfonso nejenže odolával nájezdům z al-Andalusu, ale dokázal dobýt i část Galicie a území v dnešním severním Portugalsku. Když však zemřel, tak říše byla rozdělena mezi jeho syny, čímž se fakticky přetvořila. Centrum moci se přesunulo na jih, do města León. Tam vzniklo nové království podle názvu hlavního města – Leónské, které se považovalo za pokračovatele asturské linie a zároveň za přímého dědice Vizigótské říše.
León se stal novou baštou reconquisty. Králové Leónu pokračovali v expanzi směrem k jihu a zároveň konsolidovali moc na dobytých územích. V 10. století bylo León považováno za hlavní křesťanské království Iberského poloostrova. Ale i zde se dějiny neubíraly přímočaře. Vlivem vnitřních sporů a boje o nástupnictví se León postupně štěpil a vznikla království Galicie a později i Kastilie. Původně součást Leónu, Kastilie získala své jméno díky množství pevností, které vznikly na hranici s muslimskými územími. Během 11. století se Kastilie osamostatnila a v čele s panovníky jako Ferdinand I. nebo Alfons VI. začala hrát čím dál významnější roli. Roku 1085 Kastilie slavně dobyla Toledo, bývalé hlavní město Vizigótů, což byl nejen vojenský, ale především symbolický triumf.
Z Kastilie se brzy stalo dominantní království poloostrova. León i Galicie byly postupně připojeny a pod kastilskou korunou se spojily rozmanité křesťanské regiony. I když Aragon a Navarra zůstávaly samostatné, tak Kastilie udávala tón. Na východě mezitím vyrostlo království Aragon, které expandovalo do oblasti dnešního Katalánska a později i na Baleárské ostrovy či Sardinii. Království Navarra, nacházející se u francouzských hranic balancovalo mezi spojenectvím a soupeřením s většími sousedy. Všechny tyto státy však spojovala jedna věc. Touha znovudobýt poloostrov od muslimských vládců.
Zlom přišel na konci 15. století. Roku 1469 se sňatkem Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského spojila dvě nejsilnější království poloostrova. Jejich dynastická unie vytvořila základ budoucího Španělska. Tito panovníci měli jasný cíl. Dokončit reconquistu. Zatímco Kastilie a Aragon sjednocovaly svou politiku, poslední zbytky muslimské moci přežívaly na jihu v emirátu Granada. Tento stát byl chráněný horami a diplomatickými manévry a vydržel víc než dvě století, ale tlaku sjednoceného království nakonec podlehl. V roce 1492 po několikaletém obléhání se poslední muslimský vládce Boabdil vzdal a odevzdal klíče města.
Muslimové vzdávající se poslední své državy Granady roku 1492
Pád Granady ukončil reconquistu. Muslimská přítomnost na poloostrově, která trvala více než 780 let tím definitivně skončila. Ale rok 1492 přinesl ještě další zlomové momenty. Vyhoštění Židů na základě Alhamberského ediktu a objevení Nového světa Kryštofem Kolumbem. Španělsko, formované staletími bojů vstoupilo do nové éry jako impérium. Co začalo jako malý horský odpor v Asturii, skončilo jako civilizační přerod celé země. Království, které vzniklo z potřeby přežít dalo základ jedné z nejmocnějších říší světa. Asturie, León, Kastilie, to všechno jsou články v řetězu, který nakonec spojil víru, ambice i tvrdohlavost do jednoho historického triumfu křesťanů.
Světové impérium
Rok 1492 byl přelomem, ale rozhodně ne koncem historie. Právě naopak, tehdy se začal psát příběh nového evropského impéria. Po dobytí Granady a dokončení reconquisty se Španělsko změnilo z fragmentovaného království na nejambicióznější mocnost Západu. V témže roce kdy padla Granada vládci podpořili výpravu Kryštofa Kolumba. Jeho „náhodný“ objev Ameriky spustil lavinu událostí. Zámořské výpravy, dobývání nových území a zrození koloniálního systému.
Španělsko se díky tomu během 16. století proměnilo v impérium nad nímž prakticky Slunce nezapadalo. Ovládalo nejen obrovské části Jižní a střední Ameriky, ale i Filipíny, části Afriky a obchodní cesty v Atlantiku i Tichomoří. Zlato a stříbro proudilo do Evropy a Španělsko se na čas stalo ekonomickým centrem světa. Někdy se uvádí, že Evropa „vyměnila“ Pyrenejský poloostrov za Anatolii, kterou získali naopak muslimové po dobytí Byzantské říše, paradoxně k tomu došlo v přibližně stejné době, protože finální pád Byzance přišel jen chvíli před zhroucení poslední državy muslimů na jihu dnešního Španělska. Nicméně faktem je, že původně jak Pyreneje tak Anatolii ovládali křesťané, ale pokud se na to budete dívat optikou fanouška historie a budete to považovat za výměnu, respektive dobytí území, tak Evropa určitě vyhrála, protože právě díky zisku území dnešního Španělska a Portugalska a pozdější kolonizaci světa lze najít hodnoty Evropanů i v Austrálii či Severní a Jižní Americe.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Kingdom_of_Asturias
https://www.britannica.com/place/Castile-region-Spain
https://www.thelatinlibrary.com/imperialism/notes/spanishempire.html
https://www.ebsco.com/research-starters/history/unification-castile-and-leon
https://www.historyfiles.co.uk/KingListsEurope/IberiaCastile.htm
