Anežka Česká: Mohla se stát císařovnou či královnou. Vybrala si být abatyší

V době, kdy se Evropa třpytila zlatem a meče rozhodovaly o osudu království se narodila dívka, která mohla usednout na trůn po boku nejmocnějších mužů tehdejšího středověku. Přesto si zvolila prostý hábit. Anežka Česká se narodila jako dcera Přemysla Otakara I. a Konstancie Uherské. Byla vnučkou uherského krále Bély III. a vyrůstala v době, kdy se přemyslovská dynastie zvedala na vrchol své moci. Její otec byl prvním českým králem, který získal dědičný královský titul pro svůj rod, tedy Zlatou bulu sicilskou roku 1212. Český trůn se tak stal dědičným.

V takovém prostředí byla Anežka od dětství připravována na sňatek, který měl upevnit mezinárodní spojenectví. Nebyla to dívka, která by si mohla svůj osud zvolit. Především představovala diplomatický triumf svého rodu. A přesto později dokázala otočit pravidla hry. Už v útlém věku byla odeslána na výchovu do kláštera v Trnavě a později v Doksanech, který byl založen její nevlastní babičkou Gertrudou. Tam se jí dostalo vzdělání v latině, zpěvu, náboženství i základům medicíny. To vše v době, kdy většina žen byla negramotná. Později byla povolána zpět na královský dvůr, aby se připravila na svůj první sňatek. I přes nízký věk se již kolem ní rozjížděly velké politické plány.

Anežka byla krásná, vzdělaná a především královská dcera. To z ní dělalo cennou partii v evropské politice. Nejprve přišlo zasnoubení s Jindřichem VII., synem císaře Fridricha II. z rodu Štaufů. Sňatek měl upevnit vztahy mezi Přemyslovci a římskou říší. Jako malé dítě byla poslána na německý dvůr, kde vyrůstala po boku svého budoucího snoubence. Ale osud měl jiné plány, protože když otec zemřel a politika se změnila, tak zásnuby byly zrušeny.

Později byla zvažována dokonce za nevěstu samotného císaře Fridricha II., který byl tou dobou jeden z nejmocnějších mužů středověku. Jenže Anežka to odmítala. Odmítnout císaře bylo něco naprosto nemyslitelného. Znamenalo to nejen ztrátu výhod, ale i možnou ztrátu přízně papeže a spojenců. Přesto trvala na svém, nechtěla být panovnicí, chtěla sloužit Bohu. Místo toho požádala o dovolení vstoupit do kláštera. Navíc do přísného františkánského řádu, který teprve vznikl v Itálii. Její otec i bratr Václav I. se snažili její rozhodnutí zvrátit, ale ona byla neoblomná. Když roku 1234 založila klášter v Praze, tak se stala symbolem nové doby. Ženy, která se vzdala moci dobrovolně. Papež jí nakonec požehnal a nazval ji nevěstou Kristovou. Pro tehdejší svět to byl skandál i zázrak zároveň. Z princezny se stala abatyše.

Praha se stala ve 13. století rušným městem. Střetávaly se zde kupci, mniši, vojáci i poutníci. Na břehu Vltavy vyrostl tehdy klášter, který se měl stát duchovním srdcem českého království. Na jedné straně mužský konvent minoritů a na straně druhé ženský klášter klarisek. Zakladatelkou celého projektu byla právě Anežka. Klášter na Františku nebyl jen místem modlitby, ale i centrum pomoci chudým. Součást byl špitál sv. Františka, který se stal jedním z prvních městských útulků pro nemocné a poutníky. Anežka jej osobně řídila, starala se o nemocné, prala prádlo a připravovala jídlo. Právě zde vznikl zárodek českého zdravotnictví a sociální péče.

I když opustila svět dvorských intrik, politika ji nikdy zcela neopustila. Její původ i vzdělání z ní učinily unikátní postavou středověké Evropy. Dokázala psát listy papežům i králům. Zachovaly se desítky listin, které posílala do Říma, Uher i do Německa. Jednou žádala papeže o podporu vzniku nových církevních budov, jindy se zastávala chudých a nemocných. Navíc dokázala udržet dobré vztahy se svým bratrem Václavem I., který měl zpočátku obavy z jejího odříkání. Později však její práci obdivoval a štědře ji podporoval. Stala se také neformální rádkyní českého dvora, i když žila za klášterními zdmi.

Po smrti Václava I. usedl na trůn jeho syn a Anežčin synovec Přemysl Otakar II. Neúnavný bojovník a reformátor, který chtěl z českého království učinit mocnost střední Evropy. Zatímco on rozšiřoval říši mečem, Anežka se za něj tiše modlila v klášteře. V době, kdy se stal Přemysl nechtěným na poli evropské politiky a kráčel vstříc smrti v bitvě na Moravském poli roku 1278, tak přemyslovská abatyše se za něj modlila i noc před bitvou, byť marně.

Po tragické smrti Přemysla Otakara II. nastalo období nejistoty. Království bylo bez pevného vládce a země byla rozvrácena. Anežka byla tehdy již stará žena a stáhla se ještě více do samoty a modliteb. Nadále však vedla klášter, povzbuzovala sestry a psala listy o pokoji a smíření. Nakonec umírá roku 1282 v hluboké pokoře. Její smrt byla tichá bez pompéznosti, tak jako celý její život. Po její smrti se v Praze rychle rozšířila pověst o její svatosti.

Lidé vyprávěli, že v noci po jejím pohřbu se z kláštera linulo zvláštní světlo a vzduchem se nesl zpěv. Její sestry věřily, že se Anežčiny duše vznáší nad městem, aby chránila Prahu a českou zemi. Zprávy o zázracích se brzy dostaly až do Říma. Již ve 14. století vznikaly první pokusy o její blahoslavení, které však přerušily války a neklidné časy, které provázely české země následující staletí. Ta plynula, Přemyslovci vymřeli po meči a trůn obsadili později Lucemburkové, Jagellonci a Habsburkové. Jméno Anežky se pomalu začalo vytrácet z dějin.

Znovu se objevilo až v 19. století, v době národního obrození, kdy se čeští historikové začali vracet ke slavným postavám vlastní minulosti. Anežka se tak stala symbolem české duchovní síly a ženské odvahy. A později ve 20. století se zájem o Anežku znovu rozhořel. Když byla v 30. letech objevena část jejích ostatků, obnovil se i duchovní kult. Za druhé světové války i v komunistickém období se její jméno vyslovovalo šeptem. A pak přišel rok 1989. Papež Jan Pavel II., který měl k české historii blízký vztah podepsal dekret o svatořečení.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ane%C5%BEka_%C4%8Cesk%C3%A1

https://catholica.cz/?id=4835

https://www.pratelepavlova.cz/anezka-ceska-ii/

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/magazin-historie-svatoreceni-anezky-ceske-264276