Článek
Dynastie, která měla všechny předpoklady stát se tím, čím se o pár století později stali Habsburkové. pilířem evropské monarchie, dynastickou mocností sahající od Alp po Jadran a vládci, kteří by určovali dějiny kontinentu. Jenže dějiny se rozhodly jinak. Zatímco Habsburkové přicházejí ke slovu až ve 13. století a do opravdové síly rostou až o století později, Přemyslovci měli našlápnuto mnohem dřív. A přestože se to může dnes zdát jako pouhá hypotéza, řada historiků se shoduje: kdyby dynastie přežila o pár generací déle, její mocenský potenciál mohl předčit i to, co známe z éry Habsburků.
Král železný a zlatý: první český „skoro císař Evropy“
Vrchol moci přichází za vlády Přemysla Otakara II., kterému ne náhodou říkali král železný a zlatý. Tento muž stál nejen v čele českého království, ale držel i Rakousy, Štýrsko, Korutany a usiloval o titul římského krále – tedy o předstupeň císařské koruny. Z dnešního pohledu je to ekvivalent politické dominance ve střední Evropě. Jeho říše se táhla od Čech až k Jadranu, sahala hluboko do alpského prostoru a představovala jednu z největších územních jednotek své doby. Jenže vše zhatila bitva na Moravském poli roku 1278. Přemysl zde padl rukou Rudolfa Habsburského – muže, který původně sám vládl jen úzkému území v dnešním Švýcarsku, ale který svým vítězstvím položil základy něčeho, co se časem promění v habsburskou hegemonii. Kde Přemyslovci selhali, tam Habsburkové uspěli.
Rozsah moci Přemysla Otakara II. v roce 1272
Václav II.: český král, polský král, téměř uherský král
Smrt Otakara však nebyla koncem. Jeho syn Václav II., tehdy teprve sedmiletý, se díky schopné správě poručníka (a později vlastnímu politickému talentu) vyhoupl zpět na výsluní. Po smrti svého otce se stává králem českým, v roce 1300 králem polským. A právě tehdy se začíná rýsovat vize opravdové středoevropské supermoci. Václav II. navíc získává také uherskou korunu pro svého syna Václava III.. Tím vzniká situace, která v dějinách Evropy nemá obdoby: tři královské koruny – česká, polská a uherská – se spojují pod jednou dynastií. A co je nejdůležitější: je to česká dynastie. Ne žádní Frankové, ne Habsburkové, ale Přemyslovci, potomci mýtického Oráče, kteří z rodu přeměněného knížectví vystoupali mezi elitu kontinentu. Kdyby Václav III. přežil, kdyby měl syny, kdyby dokázal vládnout… Ale víme, jak to dopadlo.
Smrt v Olomouci: vražda, která změnila dějiny
Václav III. byl zavražděn v srpnu 1306 při pokusu o shromáždění vojska kvůli válečnému tažení do Polska. Měl znovu převzít tamní trůn, upevnit moc, dokončit práci svého otce. Místo toho končí s ostřím v zádech, bez potomků, bez následovníků. Přemyslovská dynastie vymírá po meči. A spolu s ní mizí i šance, že se Praha stane skutečným mocenským centrem Evropy. Od této chvíle začíná série krizí. Království je bez krále, trůn je předmětem zahraničního nátlaku. Přicházejí Lucemburkové, poté Jagellonci, nakonec Habsburkové. A české země se z mocenského centra proměňují v periférii větších celků, často bez vlastního hlasu. Země, která mohla tvořit Evropu, se stala pouze její součástí.
Přemyslovci jako „čeští Habsburkové“: co kdyby?
Představme si na chvíli alternativní dějiny. Václav III. přežije, má syny. Dynastie pokračuje. V polovině 14. století je Praha hlavním městem spojeného středoevropského království, v němž čeština, polština a maďarština zní na stejnou váhu. Český král usedá na císařský trůn Svaté říše římské, Vídeň zůstává provinčním městem a Habsburkové se nikdy nedostanou k moci. Zní to jako sen? A přesto k tomu nebylo daleko. Přemyslovci měli domácí legitimitu, silnou ekonomiku, diplomatické svazky a vojenskou sílu. A především byli v pravý čas na pravém místě. Jenže evropské dějiny neodpouštějí slabost, nepromíjejí bezdětnost, a nečekají na druhou šanci. Habsburkové vybudovali říši na troskách přemyslovských ambicí – a to doslova. Většinu území, které kdysi patřilo Přemyslu Otakarovi II., později ovládli právě Habsburkové. A z Vídně se na dalších pět století stalo to, čím mohla být Praha.
Území pod vládou dynastie Přemyslovců kolem roku 1301
Proč se tak nestalo
Zásadní a často zmiňovaný problém. V době vrcholné expanze dynastie se Přemyslovci potýkali s kriticky nízkým počtem mužských následníků. Přemysl Otakar II. měl sice několik nemanželských dětí, ale legitimního dědice pouze jednoho – Václava II. Ten měl zase jediného syna – Václava III., který zemřel bezdětný ve svých 16 letech. A tím se příběh končí. Neexistoval žádný bratranec, žádný strýc, žádná vzdálená větev rodu, která by mohla trůn převzít bez zpochybnění. Tento dynastický kolaps kontrastuje třeba s Habsburky, kteří se cíleně množili, ženili a budovali širokou síť dědiců i náhradních větví. Přemyslovci tohle zcela zanedbali. Spoléhali na jedinou přímou linii a ta se ukázala být osudově křehká.
Přemyslovci se sice snažili o mezinárodní sňatkovou politiku (např. Václav II. se oženil s dcerou římského krále Rudolfa Habsburského), ale na rozdíl od Habsburků nestihli vytvořit dlouhodobé dynastické aliance. Habsburkové věděli, že manželství je zbraň. Jejich slavné heslo „Bella gerant alii, tu felix Austria nube“ (Války nechť vedou jiní, ty, šťastná Rakousko, se žeň) shrnuje jejich strategii. Přemyslovci naopak sázeli na moc silou a bojem – a tím i na osudovou nejistotu. Pokud by Přemyslovci měli více dynastických partnerů, mohli by v krizi žádat o podporu, mít zajištěné nároky a dědice přes ženskou linii. To se ale nestalo.
Poslední přemyslovští králové měli často pouze jednoho legitimního dědice
Přemyslovci byli v očích části německé šlechty a císařství vnímáni jako příliš ambiciózní, příliš silní a nebezpeční. To byl důvod, proč nebyl Přemysl Otakar II. zvolen římským králem – a proč proti němu byla vyvolána koalice, která ho nakonec smetla na Moravském poli. Dalo by se říct, že dynastie byla příliš úspěšná příliš rychle, a tím si vytvořila mocné nepřátele. Neměla však zázemí ani podporu, která by ji dokázala udržet na vrcholu – neměla ještě dost spojenců, aby přežila střet s evropskou mocenskou realitou.
Česká šlechta byla sice loajální za silného krále, ale velmi rychle přecházela na stranu konkurence, pokud hrozilo oslabení královské moci. To se ukázalo naplno právě po smrti Václava III. Šlechta okamžitě začala jednat s cizinci, zvát si kandidáty na trůn ze zahraničí (např. Jindřicha Korutanského a Rudolfa Habsburského) a hájit si především své vlastní zájmy. Silná centralizace, jakou měli třeba Kapetovci ve Francii, v českých zemích neexistovala. Dynastie tak neměla ani domácí zázemí, které by jí pomohlo přežít. Přemyslovci vždy zářili, když měli silného panovníka: Boleslav I., Břetislav, Vladislav II., Přemysl Otakar II. Dynastie nebyla systém, byla to série jednotlivců.
Možná si to dnes už málo uvědomujeme, ale kolaps přemyslovské dynastie nebyla jen tragédie jednoho rodu. Byl to zlomený hřbet možného českého impéria. V momentě, kdy si Evropa dělila karty na další staletí, Češi ztratili místo u stolu. Přemyslovci mohli být to, čím se stali Habsburkové – rodem, který formoval evropské dějiny. Místo toho jsme zůstali v roli těch, kdo čekají, kdo přijde vládnout zvenčí.
Zdroje:
https://www.timetravel-vienna.at/cs/snatkova-politika-habsburku-tu-felix-austria-nube/
https://www.habsburger.net/en/chapter/king-ottokars-fortune-and-end
https://cs.wikipedia.org/wiki/P%C5%99emyslovci
